Jihoafrická republika

Cesta mi vhod moc nepřišla, protože jen co jsem se vrátil z několika týdenního vyčerpávajícího cestování po zemích střední Ameriky, musel jsem letět na specializovanou technickou konferenci v Johannesburgu. Při této příležitosti jsem se krátce podíval i po okolí, ale mnoho času nebylo.

Odlétal jsem 23. listopadu 2003 z Prahy v pravé poledne na londýnské letiště Heathrow. Cesta letadlem do Anglie byla rychlá, jen dvě hodiny času. Letadlo do Johannesburgu však mělo velké zpozdění, tak jsem na letišti čekal, místo plánovaných 5 hodin, více jak 9 hodin. Alespoň nám jako refundaci zpoždění nabídli občerstvení v letištních restauracích.

Do Johannesburgu (nebo jak říkají místní Joburgu) jsem dorazil po více jak 10 hodinovém letu okolo 9 hodiny ráno. Po odbavení jsem začal hledat nějakou přepravu, která by mne zavezla do 200 km vzdáleného národního parku Pilanesberg. Přes lokální cestovku se mi podařilo sehnat přepravu mikrobusem pro cca 8 lidí.

Než přijel mikrobus, tak mne před letištěm prosil žebrák, jestli nemám něco k jídlu, že nemá jídlo pro děti. Já u sebe žádné pořádné jídlo neměl, ale dal jsem mu několik sušenek, co jsem našel v batohu a které jsem měl jako rezervu a taky housku co mi dali v letadle.

Mezitím pro mne přijel mikrobus a dva řidiči. Překvapilo mne, že budu jejich jediným pasažérem. Projeli jsme centrem Joburgu a pak po dálnici přes hlavní město jihoafrické republiky Pretorii.

Kousek za Pretorií jsme sjeli do vesničky, kde se mne řidiči ptali, jestli s nima nepůjdu na oběd, a ať si v mikrobusu nechám zavazadla. Všude okolo chudí vesničani, no z mikrobusu jsem se nehnul. Nenechám tam batoh osamotě. Po půl hodině se vrátili a pokračovali jsme do cíle. Já měl zajištěné ubytování v Bakubung Bush Lodge kempu, kde byli ubytováni i moji kolegové, kteří přiletěli den přede mnou.

Kemp se nachází přímo uvnitř národního parku, a okolo tedy byl všude ostnatý drát a elektrický ohradník. V parku žijí volně lvi i jiné šelmy a proto ta bezpečnost. U brány do kempu byla i stráž ozbrojená brokovou pumpou.

Přímo z kempu, doslova z postele, lze pozorovat divoká zvířata a ptactvo.

Odpoledne jsme měli naplánované safari po národním parku. Dříve byl pod slovem safari myšlen lov africké zvěře – většinou pro trofeje, ale časem se význam slova posunul, a dnes znamená spíše pozorování a fotografování zvěře v jejím přirozeném prostředí. Přijeli pro nás vysoká nákladní auta, které měli na korbě přidělané sedačky. Základní pravidla byla jasná, nevyklánět se mimo prostor korby a nedělat prudké pohyby.

Řidič s námi projížděl parkem, a podařilo se mu dojet až na dosah mladému slonovi. Byl od nás tak 1.5 metru a zrovna si pochutnával na zelené větvi.

Pokračovali jsme dále a po několika dalších minutách jsme narazili na jiného slona, ale tentokrát řidič říkal, že k tomuto se nemůžeme přiblížit. Byl to na první pohled o hodně starší slon, který měl jeden kel odlomený.

Dostalo se nám informace, že tento už může být poměrně agresivní, a není rozumné se k němu přiblížit na více jak 50 metrů. Řidič byl neustále připraven k odjezdu s nohou na plynovém pedálu. Udělali jsme jen pár fotek a jeli dále.

Dojeli jsme k jezeru Mankwe Dam (plocha cca 2.000 na 500 metrů), který jako zdroj vody používají žirafy, sloni, zebry, nosorožci, antilopy, lvi a mnoho další zvěře. U jezera jsme pozorovali pestrobarevné ptactvo a krásu zapadajícího sluníčka nad jezerem.

Náš řidič nám cestou zpět ještě několikrát zastavil, abychom si udělali pár fotek.

Po návratu a večeři bylo naplánováno noční safari.

Při noční vyjížďce byl úspěch a podařilo se vyfotografovat lvici po lovu. Byla drobně zraněná na noze. Jen malá poznámka co se týká lvů. Bylo pro nás poměrně překvapující, že lvi (samci) většinou přímo neloví, ve většině případů loví smečka lvic, ale jako první se pak nakrmí úlovkem lev.

Co zbude, si rozdělí samice, případně po nich hyeny či další mrcho žrouti. Práce lva je ochrana teritoria před jinou smečkou lvů, případně před jejich konkurenty - hlavně gepardy a levharty. Do lovu se lev zapojí jen pokud je kořistí velké zvíře, které by nezvládly skolit lvice. Lvi loví většinou v noci, protože mají výborný zrak, ale není to podmínkou. Přes den jsme je většinou viděli jen v dálce jak netečně odpočívají ve stínu stromů.

Poslední večer před odjezdem bylo vystoupení zaměstnanců, kde nám předvedli africký tradiční skupinový tanec. Tanec doprovázela rytmická hudba s bubny.

Kdo chtěl se mohl přidat. Tanec nebyl nijak složitý, jen bylo potřeba se držet za boky předchozího tanečníka a dupat a hýbat pánví v rytmu bubnů.

Ráno jsme se přemístili jen o pár kilometrů blíže k Pretorii, do města Sun City. Sun City je jen zkomercializovaná představa o Africe. Velký hotelový komplex s golfovým hřištěm, kde probíhají mezinárodní turnaje.

Snad se může více zajímavějším místem zdát krokodýlí farma na konci Sun City. Po zaplacení vstupu jsme viděli krokodýly od malých 10 cm dlouhých drobečků, až po pořádný kusy, který měly na šířku 80 cm a délku více jak 6 metrů. Sice se zdají nemotorní, ale (zvláště ve vodě) jsou velmi hbití. Celé kuře, včetně kostí, spořádají na jedno rychlé „cvak“.

V rámci hotelového komplexu je i malá ptačí voliéra, kde jsou chování pestrobarevní ptáci.

Poslední atrakcí, co jsem navštívil, je farma šelem Predator World. Víceméně se jednalo o farmu pro záchranu lvů. Dozvěděli jsme se hodně informací o životě lvů, jejich způsobu lovu a výchově lvíčat. Pár malých opuštěných lvíčat jsme si taky prohlédli zblízka. Už i tato mláďata měla pěkné drápy, a sílu v nohách. Ale vypadají jak plyšový medvídci. Až z nich budou 200 kg samci, to bude úplně jiná liga.

Do Joburgu jsme se vrátili autobusem. Já měl ubytování v jiném hotelu než kolegové. Ubytování jsem měl zajištěné v City Lodge Hotelu v Katherine Street.

Poznámka: v Joburgu je více hotelů tohoto jména a rozlišeny jsou jen adresou.

Následujících několik dní probíhala technická konference pro síťaře. Obsah asi není pro neprofesionály nijak zajímavý. Ovšem dozvěděl jsem se plno informací o trendech v „síťařině“ a co mne bude čekat za pár let, až všechny ty nové technologie dorazí i k nám.

Po konferenci jsem zůstal v Joburgu sám, protože kolegové měli jiný letecký spoj, a v letadle byly všechny místa obsazena. Tedy musel jsem zůstat ještě dva dny. Dnešní letecký provoz je mnohem větší, ale tenkrát letělo do Londýna třeba jen jedno letadlo denně, a samozřejmě kapacita byla ihned vyčerpána.

Na další den jsem si zaplatil trochu netradiční výlet do chudých čtvrtí (slumů) za Joburgem, návštěvu rodného domu Nelsona Mandely a historii vzniku černošských demonstrací a o konci apartheidu.

Bohužel v hotelu jsem měl zajištěny jen snídaně, tedy na večeři jsem se musel vypravit mimo hotel. Až později jsem si přečetl, že není bezpečné se po setmění procházet v těchto místech. Běloši většinou venku jezdí autem. Pěšky chodí jen černoši. Bohužel jsem se někde najíst musel. Venku si mne černoši prohlíželi, ale neměl jsem nikde žádné potíže. Nějakou restauraci jsem našel kus od hotelu. Objednal jsem si naslepo neznámé menu. Dostal jsem na talíři klobouk obrovské houby (něco jako portobello). Její klobouk byl velký přes celý talíř a zalité to bylo sýrovou omáčkou. Bylo to výtečné. Když jsem se vrátil na hotel, objednal jsem si dva panáky whisky a šel spát.

Druhý den ráno pro mne přijel mikrobus a vyrazili jsme na výlet. První zastávkou byly slumy v Sowetu. Soweto je příměstská část, kam byli odsunuti chudí obyvatel města, často dělníci v dolech na zlato. Součástí této příměstské části jsou i slumy, kde žijí sta tisíce lidí v těch nejhorších podmínkách.

V prvním slumu nám řidič nezastavil, protože tam zastavení není opravdu bezpečné.

Řidič nám z auta alespoň ukázal místní kolorit a to nelegální napojení na elektriku. Od pouličních lamp vedly desítky slabých drátů k asi 200 metrů vzdáleným osadám. Řidič nám říkal, že se takto místní připojují k elektrice. Jednou za čas přijede někdo od správy města a všechny dráty přesekne. Místní se pak neobtěžují s jejich opravou a natáhnou si dráty nové. Takto to běží stále dokola, takže na louce mezi silnicí a slumem bylo tisíce kabelů.

Slumy mají většinou přivedenu pitnou vodu jen k centrální studně, kam si všichni chodí s kýblem pro vodu. Někdy tedy pro pitnou vodu ujdou i stovky metrů. Občas byl vidět i zásobník na dešťovou vodu.

My měli předem dojednáno zastavení v jiném slumu, kde je místní průvodce a nás, pár turistů, je tam s ním v bezpečí. Průvodce nám ukázal, kde žije jeho rodina.

Příbytek měl stěny a střechu z vlnitého plechu a byly v něm dvě místnosti. V jedné se spalo, a druhá byla společenská – tj. se v ní vařilo a byl v ní stůl. Součástí příbytku byly i velké kamna na vaření.

Ačkoliv se to nezdá, tak průvodce nám říkal, že v Joburgu mohou být krátkodobě teploty pod nulou a pak je v nezateplených přístřešcích opravdu bídně. Paní nám ještě ukázala co vaří k obědu.

Řidič nám řekl, že se od nás čeká nějaký drobný příspěvek průvodci, který bychom mu stejně dali. S peněz pro průvodce jde i část na zajištění pomoci lidem v slumech.

Pak jsme pokračovali dále okolo barevně pokreslených věží - Orlando towers, které jsou zbytkem uzavřené tepelné elektrárny a dominantou Soweta.

Dále jsme pokračovali na Vilakazi Street. To je jediná ulice na světě, v níž bydleli dva nositelé Nobelovy ceny a to Desmond Tutu a Nelson Mandala (oba obdrželi cenu za mír). Naším cílem však byla návštěva domu, kde bydlel Nelson Mandela.

Jednalo se o malý přízemní cihlový domek. Ten nyní slouží jako muzeum, takže v něm bylo mnoho exponátů ze života pozdějšího prezidenta.

Posledním bodem výletu byla návštěva pomníku Hectora Pietersona, jehož smrt odstartovala konec apartheidu. Studenti v 70-tých letech 20. století protestovali proti nařízení k direktivnímu používání afrikánštiny ve školách – preferovali své mateřské jazyky, kterých je v JAR asi 12. Zprvu nenásilná demonstrace se po házení kamenů na policii změnila. Policie použila zprvu slzný plyn. Pak ale někdo z policie začal po demonstrantech střílet a Hector byl prvním dítětem, kdo na tento výstřel cestou do nemocnice zemřel. To započalo masivní změny ve společnosti, které vyústili ke změně režimu a ke jmenování Nelsona Mandely prezidentem.

Před památníkem byly trhy, kde jsem si koupil pěknou dřevěnou masku, misku na prstýnky a taky slona z opravdu těžkého dřeva. Pěkná řezbářská práce. Pak už jsme se vrátili na hotel.

Celý další den jsem zůstal na hotelu a odpoledne vyrazil taxíkem na letiště. Letadlo tentokrát letělo na čas a v půl desáté večer odlétalo směrem Londýn. Přílet do Londýna byl okolo 7 hodiny ráno. Jelikož jsem měl pár hodin čas než letělo letadlo zpět do Prahy, stihl jsem si udělat ještě krátký výlet do národní galerie v centrálním Londýně. Letadlo do Prahy odlétalo v půl třetí a na run-way v Praze jsme dosedli v půl 6.