Thajsko a Malajsie - 1. díl

Čtvrtek, 15. listopadu 2012

Odlétali jsme z Prahy do Abu Dhabi v 22:25 s malým zpožděním. Let ČSA - OK 0350 (Airbus 319) měl trvat 5 a půl hodiny, a to drobné úvodní zpoždění pilot dohnal během letu. Přistáli jsme v 7:30 následujícího dne. Ještě, že jsme seděli do uličky, tam je alespoň o něco více místa na nohy, což je podstatné pro dlouhé lety.

Pátek, 16. listopadu 2012

V Abu Dhabi jsme měli hodinu a 40 minut na přestup do dalšího letadla - směr Bangkok. Akorát tak tak jsme se stihli přemístit, protože jsme museli přejít z Terminálu 1 na Terminál 3, a cestou se ještě muselo zajít na transfer desk, aby nám vystavili palubenky na další let. Let Boeingem 777/300 (EY 3170) od společnosti Etihat trval taktéž okolo 5 a půl hodiny. Skoro celý let jsme však prospali. V letadle jsme se seznámili s Hankou a Lukášem, kteří pokračovali dále z Bangkoku do severního Chiang Mai. No třeba se ještě někde potkáme.

Na přistávací dráhu letiště Suvarnabhumi jsme dosedli okolo 6 hodiny odpoledne. Prošli jsme přes celníky a vyzvedli naše batohy. Náš první krok byl do směnárny v patře „-B“. Ta je přímo u spojovací chodby na vlaky Skytrain. Směnárna nám byla doporučená z několika zdrojů. Měli poměrně dobrý kurz 1 USD→30.36 thajských bathů (฿) . V ČR jsme měnili USD v kurzu 19.6 Kč→1 USD. Tedy jeden thajský bath je zhruba 0.6 (cca 2/3) české koruny.

Chtěli jsme si ještě koupit lokální SIM kartu, ale na letišti je všude měli za mnohem vyšší ceny než jsme se dočetli na Internetu. Tak si případně nějakou kartu koupíme později a spolehneme na připojení přes místní Wi-Fi.

Přímo na letišti je jeden z obchodů 7 Eleven [čti: sevn-ilevn]. Obchodů 7/11 je mnoho po celém Thajsku. Vlastně působí i mnoha dalších státech. Jedná se o řetězec maloobchodů, které (až na výjimky) otevírají v 7 hodin ráno a zavírají v 11 hodin večer. Kromě základních potravin se v mnoha dá koupit i doplňkové zboží, jako jsou zdravotní a hygienické potřeby či teplý bufet. Často mají k dispozici kávu či čaj, výborné grilované párečky s chilli kečupem, apod. V obchodě jsme si koupili láhev vody, sandwich, a sladké buchtičky naplněné vanilkovým krémem.

Z nejspodnějšího patra odjíždí vlak Skytrain - což je nejrychlejší způsob dopravy z letiště do centra města. Skytrain je na poměry v ČR moderní vlak, který jede celou cestu na trati posazené na betonových pilířích asi 15 metrů nad zemí. To je v této megapoli velice praktické, protože vlak nijak nenarušuje pozemní komunikace a je to i mnohem rychlejší na výstavbu. I vlastní stanice jsou vybudovány poměrně vysoko nad zemí.

Za použití vlaků a metra v Bangkoku se platí plastovými žetony s čipem uvnitř. V pokladním terminálu se vybere počet stanic (resp. cílová stanice), počet cestujících a automat spočítá finální cenu a vydá příslušný žeton či žetony. Ten se pak u vstupu do metra vloží do automatu, otevře se turniket a žeton povyskočí z automatu ven, cestující si ten žeton vezme zpět a má ho u sebe po celou dobu jízdy.

V cílové stanici se opět prochází turniketem, opět se do něj dá stejný žeton, turniket se otevře, ale žeton už zůstává v automatu. Výjimky mají cestující s objemným nákladem, kočárky apod., kteří neprochází turniketem, nýbrž širší bránou s dvířky nebo s obsluhou. My jsme jeli jen 5 stanic, tedy asi 20 minut za 30 ฿/os.

Spaní jen na jednu noc jsme měli zarezervované předem, přes www.booking.com, v hotelu Nasa Vegas, který je zhruba 100 metrů od stanice Ramkhamhaeng - linky Skytrain.

Sice hotel není úplně v samém centru města, ale zase je blízko stanice vlaku a poměrně blízko letiště.

Běžný pokoj v hotelu vyjde na 450 ฿/noc. Navíc se platí vratná kauce 1200 ฿ pro případ poškození vybavení. Pokoj ve 14. patře byl vcelku čistý, ale bylo vidět, že už něco pamatuje. Alespoň, že funguje klimatizace. Bez ní bylo v pokoji nesnesitelné vedro ze stále sálajícího žáru rozpáleného betonu.

V hotelu jsou dostupné i větší pokoje nebo rekonstruované, avšak samozřejmě za vyšší cenu. Bohužel hotel nemá WiFi v ceně, ale jde dokoupit přístup na 24 hodin v recepci. Přímo naproti hotelu je Internetová kavárna, kde lze, kromě levného přístupu na Internet, i vytisknout dokumenty.

Po ubytování jsme si nechali batohy na pokoji a vyrazili nasát atmosféru nočního života asijského velkoměsta. Stavili jsme se ještě v 7/11, koupili si plechovku vychlazeného thajského piva Chang, pár sáčků na ledový čaj a kelímek s horkou vodou. Pivo Chang chuťově není špatné a lze jej poznat v regálech na první pohled - má na etiketě dva slony stojící proti sobě. Pivo Chang je pro Thajce něco jako "Plzeň" pro Čechy. Jinak Chang znamená v thajštině slon.

Bohužel už byl pozdní večer, a tedy jsme si stihli projít jen pár stánků v okolí. Zajímavé bylo, že i když byla pozdní hodina, silnice byly stále ještě plné a na ulicích bylo mnoho lidí. My byli už unaveni a tak se vrátili na pokoj. Zítra nás čeká další letecký přesun.

Výdaje:

• nákup: 7/11 - 1.5l láhev vody 13 ฿, sandwich 24 ฿, sladké buchtičky 15 ฿
• doprava: Skytrain 2x30 ฿
• ubytování: Nasa Vegas hotel 450 ฿
• nákup: 7/11 - pivo Chang 29 ฿, ledový čaj 30 ฿, horká voda 14 ฿

Sobota, 17. listopadu 2012

Ráno jsme chtěli vstávat v 9 hodin a jet se podívat do Lumpiny parku, ale budík jsme ignorovali a spali až do 11 hodin. Potřebovali jsme dospat únavu z cesty. V poledne jsme měli nahlášený check-out z hotelu. Za 5 minut 12 nám volali z recepce, jestli si přejeme prodloužit pobyt. No to jsme v plánu rozhodně neměli, uvolnili jsme pokoj a přesně ve 12:00 jsme odevzdali klíče od pokoje. Na recepci nám pak po kontrole pokoje vrátili kauci. Potřebovali jsme se přemístit na druhé letiště v Bangkoku – Don Mueang, které je určeno primárně pro domácí lety nebo lety do sousedních států.

Došli jsme s batohy na zastávku linky Skytrain, s kterou jsme včera přijeli z letiště a pokračovali dále ve směru do centra města. První vlak jsme nechali odjet, protože byl poměrně plný. Čekali jsme 15 minut na ten další. Bohužel byl také plný. Nemohli jsme už déle čekat a tak jsme nastoupili a s batohy mezi nohami jeli na konečnou zastávku - Phaya Thai. Tam je přestup na nadzemku BTS. Nadzemkou jsme pokračovali na konečnou stanici Mo Chit. Vlak už nebyl tak plný jak Skytrain a tak jsme si mohli i sednout.

Bohužel k letišti Don Mueang je to od konečné stanice asi ještě dalších 14 km. Nejrychlejší bylo vzít si taxi u Chatuchak parku. Ceny taxi jsou různé, nás to stálo 113 ฿. V taxi opět běžela klimatizace na maximální výkon. To je naprosto stejné, jak při našem cestování po Mexiku. Kdo má na klimatizaci, tak ji pustí na maximum. Nechápu. Více proužků, více Adidas?

Na letišti jsme si nakoupili ještě nějaké dobrůtky do letadla, protože v letadle je i voda za poplatek. Tady nedělají potíže, a do letadla si každý může brát i jídlo a pití. V odletové hale jsme si dali kelímek s horkým čajem, s sebou pak vodu a ledovou kávu.

Letíme o 650 kilometrů jižněji se společností AirAsia a to pravidelnou linkou FD3219 s odletem v 15:40 a s předpokládaným příletem do Krabi v 17:00. Po hodinovém letu nad thajským zálivem jsme prošli bránou a vyzvedli si naše batohy. Na místě jsme pak zjistili, jak se dostaneme do Krabi, protože letiště je 14 km daleko od města.

Z letiště jezdí autobus do centra města. Jelikož do Krabi tolik spojů nelétá (v porovnání jako na velká letiště), tak stačí pravidelná autobusová linka na přepravu. Alternativou je taxi, ale to je naprosto zbytečné. Možná, kdybychom se potřebovali dostat někam dále, nebo ve větším počtu lidí, tak taxi by bylo vhodnější. Za jízdenku autobusem jsme platili 90 ฿/os. Taxi stojí okolo 300 ฿.

Ubytování jsme měli předem zarezervované v domácím prostředí Baan To Guesthouse na 3 noci. Guesthouse je na strategickém místě. Na autobusové nádraží to je jen 300 metrů a na druhou stranu je, po 200 metrech, centrum města a přitom je je ubytování v klidné části města. Pokoj nebyl nijak velký, ale byl čistý, s balkónem a ventilátorem. Nabízejí i klimatizované pokoje, ale ty jsou o něco dražší. Jedna z matrací už něco pamatovala, a byla na náš vkus proleželá. Ta druhá byla ještě v poměrně dobrém stavu. Na pokoji jsme měli zdarma WiFi. To se hodí pro další plánování a pro volání domů.

Dnes je sobota a to jsou v centru města trhy. Na trzích nabízejí prodejci oblečení, jídlo, pití, všechny možné cetky a město k tomu financuje i další atrakce jako je například ohňová show za ohlušující hudby.

Na trhu jsme si dali vepřové na kari a to bylo opravdu pikantní. Ze začátku to bylo jak polykat žiletky a následoval pocit, že žaludek musí shořet. Ani jídlo už pak nemělo žádnou chuť. Po chvíli to bylo však příjemné, tedy jen pro mne. Trochu jsem se zapotil, a už mi venku nebylo takové horko. Avšak Daniele se udělalo špatně. Asi z toho nesnesitelného vedra, před kterým se člověk moc neschová. Možná jsme taky málo pili vodu. Kupujeme si na trhu mléčný shake - já si dal kokosový, a Daniela s Kiwi za směšné peníze. To nás zchladilo a Daniele se udělalo lépe.

Cestou zpět jsme se stavili v 7/11 obchodu pro dvě 1.5l láhve s vodou a taky pro něco k zítřejší snídani (sladké rolky a sandwich). Vody je potřeba pít v tom vedru opravdu hodně. K dehydrataci může dojít poměrně rychle a 1.5l vody je minimum na dopoledne. Cestou jsme se stavili v místní cestovce a poptali cenu za výlet lodí na ostrovy Phi Phi. V cestovce chtěli 1300 ฿/os, což bylo o 200 více, než za kolik nám nabídla paní domácí v našem guesthousu.

Výdaje:

• doprava: Skytrain 2x20 ฿
• doprava: BTS 2x30 ฿
• doprava: taxi 113 ฿
• nákup: 7/11 - horký čaj, lahev vody, ledová káva
• doprava: bus do Krabi 2x90 ฿
• ubytování: Baan To Guesthouse - pokoj na 3 noci 1200 ฿
• trhy: vepřové kari 2x20 ฿, mléčný shake 2x10 ฿
• nákup: 7/11 - 2x 1.5l láhve s vodou 2x13 ฿, sladké rolky 22 ฿, sandwich 12 ฿

Neděle, 18. listopadu 2012

Ráno jsme vstávali 8 hodin a v plánu máme výlet na pláž v Railey (Reiley). Po snídani, co jsme si včera koupili v obchodě 7/11, jsme došli do centra města a vzali si Songthaew. Nám se Songthaew špatně vyslovuje, tak jsme si to zkrátili na slangový „songáč“, který nadále budu používat v textu. Většinou je to přestavěné auto - pickup (často červené barvy, ale není to pravidlo). Na korbě jsou proti sobě dvě řady lavic na sezení. Ty jsou zakryté kovovou konstrukcí a celtou proti větru a dešti. Bezpečnostní pásy to nemá.

Řidič songáče nejezdí pravidelně, ale většinou čeká na zaplnění vozu. Občas jsou vozy vybaveny i tlačítkem, kde se dá řidiči oznámit, že pasažér chce vystoupit o něco dříve. Když tlačítko není, tak se dá zaklepat na sklo řidiči. Cena je buď předem známá (všichni jezdí za stejné peníze) nebo je lepší se zeptat předem řidiče. Většinou se však platí po vystoupení. Je to asi nejlevnější způsob cestování, tedy kromě místní dopravy ve velkých městech.

Chvíli jsme tedy čekali, než se auto zaplní. Pak přišel řidič a netradičně vybral peníze předem. Cesta poměrně rychle utekla a řidič nás dovezl do centra vesničky Ao Nang. Tam jsme si koupili zpáteční jízdenky lodí typu Longtail na západní pobřeží (West Coast) Railey. Railey není ostrov, je to součást pevniny, ale nevede tam žádná silnice a jediný způsob dopravy je tam po moři.

V Thajsku se velmi často setkají turisté s dlouhými čluny, kterým se obecně říká longtaily. Většinou se používají pro výlety turistů po moři. Používají se ale také jako trajekty, nákladní lodě a rybářské lodě. Longtaily mohou být velké i malé, ale všechny mají stejné základní znaky. Jsou navrženy tak, aby seděly mělce ve vodě. Mají plochý spodek, což je ideální pro výlety na písčité pláže nebo pro vyjížďky do mělkých kanálů (klong).

Longtaily jsou široké a proto relativně stabilní. Mají vysokou příď a překvapivě dobře si poradí s rozbouřeným mořem. Přívěsný motor je umístěn vysoko nad zádí lodi. Kapitán stojí, aby řídil své plavidlo dlouhou ojí, která funguje i jako kormidlo. Od dlouhé oje (kloubového hřídele) je i odvozen název longtail. Celý blok motoru včetně hřídele se šroubem lze otočit o 360 stupňů. Držák umožňuje také pohyb ojí nahoru a dolů. Velmi málo longtailových člunů má zpátečku.

Pláž na západním Railey nás nijak neuchvátila. Tedy ne že by byla špinavá či nehezká, ale čekali jsme něco lepšího – třeba jako pláž s bílým pískem a azurovým mořem.

Kolmo k pláži byla Walking street. Walking street jsou turisticky hlavní ulice obklopené obchůdky či restauracemi a název je podle courání turistů v nich.

Už jsme měli hlad, tak jsme hledali nějakou dobrou restauraci, abychom si dali oběd. Překvapili nás ceny, které byli 4-5x vyšší než ve městě. Ale vyšší ceny jsou všude u moře, a sem musí všechno přivést lodí, takže vyšší ceny jsou pochopitelné.

Z jídelního lístku jsme si vybrali nějaké neznámé jídlo. Ne že by neměli jídelní lístek v angličtině, ale vše bylo nazváno jen lokálními názvy a pro turistu, který je pár dní v Thajsku a nezná dobře asijskou kuchyni ty názvy jsou naprosto nic neříkající. Tedy vůbec jsme netušili, co nám vlastně přinesou. Takový ten tip na slepo s překvapením. Asi čekáte, že budu psát jakou hrůzu jsme dostali, ale přinesli nám nudlovou polévku s masovými kuličkami. A musím říct, že nebyla vůbec špatná, dalo by se říct, že byla výborná.

Zaujala nás obsluha, která byla na první pohled jiná, než jsme doposud viděli v Bangkoku. Slečna evidentně pocházela z muslimské komunity. Na hlavě měla dva různobarevné šátky, které zakrývaly její vlasy. Pro nás bylo nepochopitelné, jak v tom může pracovat, protože okolní teplota byla nesnesitelná. Látkou zakryté celé tělo (kromě dlaní a obličeje) a v tom zvládne s úsměvem vařit jídlo. Já bych se v tom upekl za 5 minut.

V jižním Thajsku a zvláště na hranicích s Malajsií žije početná muslimská komunita. V příhraničních regionech je trochu horší bezpečnostní situace, protože oblasti mezi Songkhla a Narathiwat se chtějí odtrhnout od Thajska a připojit k muslimské Malajsii. Také tam občas exploduje nálož, která ale nemá za cíl zranit turisty, kteří přinášejí místním obživu, ale spíše místní vojenské jednotky.

Po obědě jsme se chtěli podívat i na východní pláže Railey. Pokračovali jsme pěšky po lehce stoupající cestě, kde občas byly odbočky kdoví kam, ale drželi jsme se cesty, která byla nejširší. Došli jsme na druhou stranu kopce, ale tam byl jen přístav pro pár malých člunů, a navíc byl odliv, tak jsme viděli jen několik desítek metrů kamenitého dna a nehezké pláže.

Většina cest nebyla nijak značená, a tak jsme se museli zeptat procházející se Američanky, kudy se jde na pláž. Ta nám poradila, kde mají pěknou pláž, a poslala nás téměř opačným směrem, než jsme přišli.

Tou pěknou pláží myslela Phra Nang beach, která by byla opravdu pěkná, tedy nebýt toho davu lidí na pláži. Prostě hlava na hlavě. Ale moře je zde bezesporu nádherné s čistým pískem a pláží, za kterou se tyčí vysoké a příkré skalní stěny. Místní vápencové stěny jsou lákadlem pro mnoho horolezců.

Na kraji pláže je nevelká, avšak posvátná, jeskyně Princess (Phra Nang), ve které bylo plno penisů vyřezávaných ze dřeva, v různých délkách, barvách a tvarech. Jsou zdobeny barevnými látkami a všude okolo je cítit kadidlo. Domníval jsem se, že se tam asi místní ženy chodí modlit, aby otěhotněly a přináší tyto dary pro své bohy.

Avšak od starověku byla jeskyně místem, kde rybáři před odchodem na moře obětovali symbolický Šivův Falus (v thajštině známý jako Siwaleung nebo Palad Khik).

Rybáři říkají, že jeskyně je domovem bájné mořské princezny a věří, že jejich dar jim přinese úspěch v rybolovu a ochrání je před nebezpečím.

Podle legendy byla Phra Nang indická princezna, která zemřela ve vraku lodi. V jiném příběhu byla Phra Nang manželkou rybáře, který se ztratil na moři. Zbytek dní prožila v jeskyni a očekávala návrat svého manžela. Ať to bylo tak či onak, jedno je však jisté, že takový bizár asi nikde jinde na světě nenajdete.

Protože jsme měli doklady a veškeré finanční prostředky s sebou, nemohli jsme jít do moře společně a tak jeden z nás vždy na pláži hlídal batohy. Postupně jsme se v moři prostřídali a užili si tu průzračnou vodu a jemný písek.

Najednou se na pláži objevila skupinka makaků. Ti okamžitě začali lidem krást jídlo, vodu nebo cokoliv co se jim líbilo. Stačila chvilka nepozornosti, otevřená plážová taška, či batoh, a makak měl snadný úlovek.

Jedna slečna si pochutnávala na sandwichi, drzý opičák k ní zprudka přiběhl, vycenil zuby a skočil do výšky. Ona se ho lekla a upustila sandwich na zem. To je přesně okamžik na který on čekal. Bleskurychle ho sebral a utekl s ním na nejbližší strom.

Mne chtěl vzít láhev s vodou, ale protože byla plná, tak ji chudák nemohl unést a při útěku s ní, ji upustil. I když makakové vypadají na milé opičky, tak zdání klame a zvlášť ve skupině mohou být i nebezpeční. Mají poměrně ostré zuby a drápy. A rána po jejich napadení se může velmi rychle zanítit s nepěknou infekcí.

Nejlepší je dát jim co nejdříve vědět, že na jejich hru se nepřistoupí. Ostentativně vzít do ruky pár kamínků nebo klacek, naznačit, co bude následovat. A tedy jim dát důrazně vědět, kdo je tu pánem. Pak už dají pokoj a najdou si snazší oběť. Místní jim říkají opičí mafie.

Čas letěl rychle, tak jsme se museli vypravit zpět. Došli jsme stejnou cestou k západní pláži a nechali si ukázat loď, na kterou nám platí naše zpáteční jízdenka. A tedy, která nás odveze do Ao Nangu. Sluníčko už klesalo k horizontu a tak jsme cestou lodí obdivovali pěkně nasvícené skalní útesy, jejichž barvy byly nyní v pěkném kontrastu s hladinou moře.

V Ao Nangu jsme se moc nezdržovali, našli si jeden čekající „songáč“, který nás po pár minutách čekání dovezl zpět do centra Krabi.

Ani jsme nešli na pokoj, ale stavili se rovnou na něco k jídlu na večerních trzích. Já si dal masové kuličky z rybího masa (Fishballs) a Daniela banánový shake.

Večeři jsme si pak dali cestou na pokoj v pouliční restauraci Hom Cha. Vždy se při cestování koukáme, kam chodí na jídlo místní a tady měli vždy plno. Ještě se nám nestalo, abychom byli zklamaní z jídla v restauraci pro místní.

Objednali jsme si Pad Thai – nudle s vajíčkem, kuřecím masem, zeleninou a sypané drcenými arašídy. Daniela si pochvalovala, že to je moc dobré a co hlavně, že to vůbec nepálí. :-)

Ještě jsme se stavili nakoupit v obchodě 7/11 nějaké dobrůtky na zítřejší výlet na Phi Phi. Ten jsme si objednali a zaplatili přímo v našem guesthousu, kde měli lepší cenu. Nejlepší cenu lze asi získat přímo v Ao Nangu a nezávisle se tam dopravit songáčem.

Výdaje:

• doprava: songáč Krabi → Ao Nang 2x50 ฿
• doprava: zpáteční jízdenka na longtail Railey → Ao Nang 2x 200 ฿
• restaurace: oběd Railey - 2x nudlová polévka 60 ฿, ice coffe 30 ฿, ice tea 30 ฿
• doprava: songáč Ao Nang → Krabi 2x50 ฿
• nákup: 7/11 - 5x 1.5l láhev vody 5x13 ฿, buchtičky s krémem: 2x 15 ฿
• restaurace: večeře v Hom Cha - 2x Pad Thai 2x45 ฿
• trhy: rybí kuličky (fish balls) 15 ฿, banana shake 20 ฿
• cestovka: výlet na Phi Phi: 2x 1100 ฿

Pondělí, 19. listopadu 2012

Ráno jsme museli vstávat na 7 hodinu, protože máme zaplacený dnešní výlet na ostrovy Phi Phi (čti: Pi-Pi). V 8 hodin přijel minivan, který nás odvezl do Ao Nangu. Tam jsme čekali už ve vedru snad hodinu, protože postupně sváželi turisty z různých dalších hotelů a penzionů.

V přístavu jsme se nalodili na rychlou loď pro zhruba 20 lidí. Kapitán nás odvezl na první zastávku a to šnorchlování u Bamboo ostrova Ko Mai Phai. Kromě úžasného moře je zajímavý anglický název ostrova. Na ostrově totiž žádný bambus neroste a ani nikdy nerostl. Celý ostrov je porostlý přesličníky (Casuarina) a anglický název Bamboo vznikl jen špatným překladem. Mị̂ p̄hị̀ je thajsky bambus.

Po šnorchlování a nalodění jsme se plavili na ostrov Phi Phi Don a na jeho severozápadní pláž Monkey Beach. Phi Phi je skupina několika ostrovů. Ale významné jsou ty dva největší. Ten severní se jmenuje Phi Phi Don a jižní pak Phi Phi Leh. V thajštině Don znamená kopec a Le (či Leh) znamená štíhlý.

Po zastávce na Monkey Beach už jsme se plavili okolo Vikingské jeskyně dále do zátoky Lagoon na Phi Phi Leh. V zátoce byla tyrkysová voda, ale bohužel nebyla určena pro naše šnorchlování, tak jsme jen propluli a vypravili se na další zastávku - na světově známou pláž Maya Beach.

Tu proslavil film s příznačným názvem The Beach s Leonardem Di Capriem v hlavní roli. Pláž i moře je fakt nádherné, škoda jen, že je všude tolik lidí. Moře je zde velmi mělké, a přístup je možný jen v období zvýšené hladiny moře.

Už se blížil čas oběda, tak jsme se nalodili a pluli do přístavu Ton Sai na jižní straně Phi Phi Don, kde je vybudovaná i nějaká infrastruktura. Jižní ostrov Phi Phi Le není obydlený. Poslali nás do nějaké místní velko-vývařovny, kde byl pro nás připraven raut, co kdo sní (maso, nudle, rýže, ovoce).

Dal jsem si polévkový vývar. V životě jsem nejedl něco tak ukrutně pálivého. A to mám opravdu rád pikantní jídla a v karibském Belize si dával papričky Habañero.

Ta polévka předčila vše, co jsem kdy měl možnost ochutnat. Snědl jsem celkem asi 2 a půl lžíce za 10 minut. U stolu s námi seděl pán a ten si do polévky přisypal ještě hrst čerstvých papriček Bird‘s Eye Thai Pepper. A co víc, on to přežil. Já utíral pot z čela ještě dalších 20 minut. Ještě, že další jídla byla už připravena pro turisty. Grilované kuře nezklamalo a čerstvé ovoce na konec osvěžilo.

Mezitím přišel trochu deštík, tak jsme čekali skoro hodinu, než se vyprší a vyrazíme zpět do Ao Nangu. Cesta lodí rychle utekla. V Ao Nangu jsme jen přestoupili z lodi do minivanu, a ten nás odvezl zpět do Krabi.

Navečer jsem došel vyměnit druhou várku peněz. V Krabi byl o něco horší kurz než byl na letišti (29.92 ฿/ USD). Zítra odjíždíme na nejjižnější ostrovy v Andamanském moři a tam směnárna rozhodně nebude.

Na večeři jsme tentokrát nešli do města, ale zůstali u domácích v Baan To. Přijeli nějací Češi, tak jsme s nimi povečeřeli a vyměnili si nějaké dojmy a tipy. Objednal jsem si něco lehce pikantního (bylo to ukrutně pálivé, ale ne jak polední polévka) a Daniela si dala zelené curry, o kterém říkali, že nepálí. No taky pálilo. ;-) Musíme se zocelit a trochu se sžít s místní kuchyní.

Paní majitelka se nám snažila pomoc s dopravou do ostrov Bulon. Obvolala několik čísel a říkala, že možná se tam nedostaneme, že je asi už plná loď. Alespoň nám domluvila cestu na zítra do přímořského městečka Pak Bara, odkud odplouvají lodě na ostrovy Lipe, Tarutao a Bulon. Pokud bude loď na Bulon plná, poplujeme přímo na Lipe nebo přespíme a budeme řešit až na místě, co dál.

Výdaje:

• restaurace: večeře v Baan To guesthouse - 2x green curry s rýží, melounový a kokosový shake 210 ฿
• doprava: poukaz na přepravu do Pak Bara 2x500 ฿

Úterý, 20. listopadu 2012

Vstávali jsme už v 6 hodin, sbalili věci a dali si rychlou snídani - Müsli tyčinky ještě z ČR. V 7 hodin pro nás přijel minivan, který nás poveze do 230 kilometrů vzdálené Pak Bary. Cesta trvala 4 hodiny, a jelikož jsme dospávali krátkou noc, tak nám rychle utekla.

Na půl cesty jsme měli zastávku ve městě Trang, kde nastoupil americký pár, co taky směřoval na Bulon. Ty už ale měli i lístky na loď.

Po cestě nám řidič nabízel prodej lístků na loď za 450 ฿/os, ale zdálo se nám to hodně. V Pak Bara jsme v přístavu nakonec lístky usmlouvali na 375 ฿. Možná bychom někde dostali i lepší cenu, ale nechtěli jsme už ztrácet čas, protože bylo riziko plného zaplnění lodě, která pluje na Bulon pouze 1x denně a to okolo poledne.

Loď měla zpoždění, ale čekali jsme v klimatizované čekárně, tak to nebyl problém. Venku už muselo být tak alespoň 40 °C. Lodí jsme pluli zhruba půl hodiny, cestou nás chytla přeháňka, tak jsme se i osvěžili. Před námi se vynořil zpoza hladiny ostrov Bulon Le.

Loď ovšem nezakotvila u mola, ale asi 100 metrů od břehu. Připlula k nám thajská klasika - Longtail, a za další poplatek jsme si mohli přesednout do druhé lodi, co nás odveze k břehu. Další platba bylo nemilé překvapení. Kapitán to zdůvodňoval, že ke břehu nemůže, protože je mělko, a zničil by si lodní šrouby. Ale to byla jen jejich hra, jak z turistů dostat další peníze.

Takto dávají „vydělat“ místním rybářům. Těm se místně říká mořští cikáni - sea gypsy. Mořští cikáni jsou národností Moken, tedy skupina lidí, kteří obývají pobřeží a ostrovy v Andamanském moři na jižním a západním pobřeží Thajska.

Životní styl je v lecčem podobný těm našim, ale také už nežijí kočovným způsobem. Většinou rybaří a dodávají úlovky místním restauracím nebo vozí turisty na výlety. Alespoň, že nás doplavili až před námi rezervované ubytování.

Jak jsem psal, na ostrově nejsou žádné mola, tak longtail se dostal na cca 5 metrů od břehu. Suchou nohou se tam tedy dostat nedá. Naštěstí, že nejsou velké vlny, a i batohy se dali, bez jejich namočení, odnést až na pláž.

Měli jsme rezervované ubytování v Bulon Resortu. Malá chatka na dřevěných nohách jen 30 metrů od moře. Uvnitř poměrně otevřená, takže různý breberky se dovnitř bez potíží dostanou. Okolo postele byla moskytiéra, tak se v noci snad v klidu vyspíme.

Po ubytování jsme se hned šli vykoupat do opravdu krásného moře. Všude klid a pohoda, a hlavně žádné davy lidí. Ostrov je opravdu malý, měří jen 1 x 0.5 km. V ceně ubytování je i jedna hodina přístupu na Internet přes satelitní spojení.

Na večeři jsme si chtěli dojít do našeho resortu, ale měli poměrně vysoké ceny (tedy oproti těm pevninským – hlavní jídlo 150 ฿, shake 70 ฿). Šli jsme tedy do sousedního Marina Resortu, kde byly ceny o něco lepší a i prostředí se nám více líbilo.

Dali jsme si jarní závitky, maso s rýží a zapili to mléčným shakem a Colou. Porce jsou zde o něco menší, než je obvyklé v Evropě (viz. foto). Člověk si na nižší příjem energie velmi rychle zvykne.

U nás se říkalo, že Číňan dokáže pracovat za hrst rýže. Tak mohu potvrdit, že jedna hrst rýže je plně dostačující. Teda suchou rýži bych zrovna nemusel, ale místní úpravy na sto a jeden způsob jsou dokonalé.

Kolikrát jsme ani neměli potřebu oběda. Nebo místo klasického oběda jsme si dali jen čerstvý kokosový ořech, kterých bylo okolo dostatek. V tom horku se dá stejně jen povalovat u moře. Pracovat lze jen brzo ráno nebo až pak navečer.

Výdaje:

• nákup: obchod cestou - voda 1.5l 15 ฿, sladké šátečky 25 ฿
• doprava: jednosměrné lístky na Bulon 2x375 ฿
• nákup: obchod v přístavu - 6l barel vody 38 ฿, snídaně na 2 dny 54 ฿
• fastfood: v přístavu - Pad Thai 70 ฿, WC 5 ฿
• doprava: převozník LongTail od lodi k ostrovu 2x50 ฿
• restaurace: večeře v Marina Resort - Cola: 30 ฿, ananas shake 40 ฿, jarní závitky 60 ฿, kuřecí maso s rýží a oříšky 120 ฿

Středa, 21. listopadu 2012

Vstáváme až v půl desáté a po snídani jdeme rovnou na pláž. Opět musím uznat, že pláž je opravdu luxusní s minimem lidí.

Ostrov je bezpečný, nebezpečí může představovat jen divoká fauna. Na ostrově jsou varani i jedovatí hadi. Ale ti jsou jen v džungli uprostřed ostrova. Nejprotivnější jsou však komáři. Ti jsou všude a je nezbytné mít s sebou repelent.

Okolo času oběda se jdeme podívat na druhou stranu ostrova. Cestou potkáváme metrového varana, ale než stačím vyndat Nikon z batohu, tak utekl pryč.

Po cestě jsme došli do vesnice mořských cikánů – Panka Bay. Všude okolo jsou poházené odpadky. To je poměrně kontrast s resortem, kde je vše uklizené. Přemýšleli jsme, že bychom si tam dali k obědu čerstvou rybu, ale rybáři se ještě nevrátili z plavby. Alespoň se nám podařilo vyfotit malého chameleona indického na větvičce.

Vrátili jsme se na cestu skrz ostrov a došli do Mango Bay, kde byl malý obchůdek s čerstvým ovocem, ale jinak nic zajímavého.

Přes kopec jsme se vrátili zpět na západní stranu ostrova. Podle průvodce je celková plocha ostrova necelé 3 km² a trvale zde žije okolo 100 lidí, z toho 30 dětí. Možná i překvapí, že je na ostrově základní škola. Sice není velká, jen je to bungalov, ale hlavní je, že škola je a děti nemusí každý den plout do Pak Bary. Před školou je i malé hřiště na fotbal.

Bohužel ostrov nemá dobrý zdroj pitné vody, tedy voda se na ostrov dováží. Sice jsme viděli na ostrově studnu, ale ta byla použita jako zdroj užitkové vody. Taktéž zde není trvalý zdroj elektrické energie. V blízkosti školy je diesel agregát, který dodává energii do resortů pouze během noci. To aby fungovalo osvětlení a pár zásuvek na dobití telefonů a baterií. Po zbytek dne je energie jen pro recepce a chlazení ledniček.

Po procházce jsme vrátili do našeho resortu a až do večera jsme si užívali moře a klid. Na večeři jsme zašli opět do Marina Resortu z předešlého večera. Mají tam opravdu hezké chatičky, ale zase nejsou přímo u moře. Spát jsme šli po celodenním lenošení u moře už v 22 hodin.

Výdaje:

• restaurace: jarní závitky 70 ฿, rýže s masem 80 ฿, rýže se zeleninou 100 ฿, 2x shake (meloun, banán) 2x40 ฿

Čtvrtek, 22. listopadu 2012

Vstáváme po 8 hodině. Tady by člověk mohl spát a relaxovat po celý den. Vyrážíme na pláž. Už nám došel 6 litrový barel vody, co jsme si přivezli z pevniny. Kupujeme lahve s vodou za 2.5 násobek pevninské ceny.

Na oběd jsme si došli do Marina Resortu. Objednali jsme si omáčku s nudlemi, ale spíš to byla polévka.

Odpoledne jsme si prošli zbytek pláží. Došli jsme do luxusního Pasand Beach resortu. I když ubytování je tam hezčí, pláž před Bulon Resortem je myslím lepší. Tedy vracíme se zpět, a do večera si ještě užíváme sluníčka, moře a božského klidu. Občas jsou slyšet rackové, ale jinak je slyšet jen mořský příboj.

Na večeři jsme se vypravili opět do restaurace Mariana Resort. Daniela měla chuť na něco jiného než asijská jídla, tedy si objednala Spagetti Carbonara. Nebylo to špatné, ale připravit to jako Italové vážně neumí. Já si objednal rýži s chobotnicí. Chuťově to šlo, i když chobotnice byla gumová. Ale alespoň nějaká změna jídelníčku.

Večer jsme se ještě podívali na Internet přes satelitní spojení a šli spát poslední noc na rajském ostrově ztraceném v čase. Zítra nás čeká cesta na ostrov Lipe.

Výdaje:

• nákup: Bulon Resort - 3x voda 1.5l 3x30 ฿
• restaurace: polévka s masem a zeleninou 90 ฿
• restaurace: špagety carbonara 100 ฿, rýže s chobotnicí a zeleninou 90 ฿, banan shake: 40 ฿, ice coffee: 40 ฿
• ubytování: Bulon Resort - chatička na 3 noci 3x800 ฿
• doprava: poukaz na přepravu lodí z Bulonu na Lipe 2x600 ฿

Pátek, 23. listopadu 2012

Dnes odplouváme na 30 kilometrů vzdálený ostrov Lipe. Loď má připlout až ve 12:30 a tak si dopoledne ještě užíváme moře a sluníčka. Tentokrát pro nás loď připlula až ke břehu. No a pak, že to nejde ;-) Věděl jsem, že je to jen záminka pro vybrání dalších peníz z turistů. Čluny zas takový ponor nemají, a motory se dají zvednout.

Cesta na Lipe poměrně rychle utekla. Zakotvili jsme na molu na Lipe, ale molo není spojeno s ostrovem. Molo je jen plovoucí ocelová plošina se stříškou. Tedy museli jsme opět přistoupit na hru a zaplatit si Longtail, který nás rozvážel po ostrově - každého podle jeho vybraného ubytování.

My jsme chtěli dopravit, na severní část ostrova, před hotel Mountain Resort na základě doporučení majitelky guesthousu v Krabi. Také tam jsou nejhezčí pláže. V Lonely Planet průvodci psali, že by měl stát 600 ฿/noc.

Resort vypadal opravdu pěkně, ale nebyl přímo na pláži, nýbrž na skále s asi milionem schodů. V tom horku bylo děsné šlapat vzhůru s těžkým batohem na zádech. Než jsem vyšel schody, tričko bylo úplně promočené od potu. Dveře hotelu nám otevřel portýr. Byl to chlap převlečený za ženskou s hromadou make-upu na obličeji. Dostali jsme o něj welcome drink a šli na recepci. Bohužel nás zklamali, protože cena z Lonely Planet nebyla aktuální. Ceny šly rapidně nahoru, a aktuálně pokoj stojí 2000 ฿/noc. To bylo mimo náš rozpočet.

Sešli jsme po schodech zpět na pláž a po 200 metrech jsme došli do sousedního Andaman Resortu. Na pláži měli malé proutěné chatičky. Pár jich bylo otevřených a tak jsme se podívali dovnitř. Sice z venku chatičky vypadají pěkně, ale nám se nelíbili, protože uvnitř to bylo cítit zatuchlinou a to za chatičku chtěli 900 ฿.

Další ubytování jsou na jižní straně ostrova – tedy na místě kam nás prve přivezla loď z ostrova Bulon. Bohužel smůla, zrovna když by to člověk ocenil, tak nikde žádné taxi ani songáč. Nezbylo nám, než se vypravit v tom vedru skrz ostrov pěšky. A ještě se táhnout s batohy na zádech. Došli jsme na Walking street, což je dlouhá ulice, kde po její stranách jsou penzióny, restaurace, diskotéky …

Nechtělo se nám tahat s batohy a při tom hledat ubytování, proto jsme došli až na pláž, kde Daniela pohlídala batohy, a já šel zjišťovat volná ubytování v okolí. Přímo na Walking street jsem našel relativně dobré ubytování v Baan Kasarin Guesthouse za 600 ฿ za noc. Pokoj byl pěkný, čistý, jen WC nebylo splachovací, ale musela se napustit voda do přistaveného kýble a spláchnout s tím. Ubytování taky není přímo u moře, ale to není třeba, k plážím je to max. 5 minut pěšky.

Bylo pozdní odpoledne, tak jsme se vypravili na poznání ostrova. Už jsme měli pořádný hlad, protože na oběd nebyl doposud čas. Našli jsme restauraci, kde připravovali čerstvé ryby. Obsluha byla opět dva chlapi převlečený za ženský. Tento ostrov je asi plný transvestitů. Alespoň kuchař byl bez kostýmu.

Objednali jsme si hardtail rybu (ocas měla opravdu tvrdý) v barbecue úpravě s grilovanou velkou bramborou a pálivou omáčkou. Ryba měla hnědé maso, chuťově to však nebylo vůbec špatné, i když preferujeme ryby s bílým masem. Konečně jsme měli v Thajsku rybu.

Večer jsme se prošli po Walking street a plážích, kde bylo spousta lidí užívající si zábavu a relaxaci v tropickém ráji. Hlasitá hudba se linula z každého baru na pláži. Opět více proužků, více Adidas. Chvilkami to bylo i nepříjemné, když se stálo na hranici mezi podniky, protože se ty dvě skladby navzájem tloukly, a to na pozadí bylo slyšet ještě další dvě, tři... z dalších podniků. Ale líbilo se mi, že si turisti sednou na ještě stále vyhřátý písek a dají skleničku dobrého pití na čerstvém vzduchu od moře.

Prošli jsme si itinerář, co ještě chceme stihnout na naší cestě, a nakonec se rozhodli, že další den budeme pokračovat a déle se nezdržíme. I když pár dní zde by bylo parádních. Místní cestovky nabízely i pěkné výlety na šnorchlování za 500 ฿. Věřím, že v okolí musí být hodně aktivní mořský život, a určitě by to bylo fajn. Ale čas letí, a možnosti jsou omezené. Nakonec jsme si zakoupili přepravu na ostrov Langkawi v Malajsii na zítřejší dopoledne. Ceny za přepravu po moři jsou vyšší, než pozemním způsobem, ale z Lipe byly už o něco nižší než z Pak Bara, kde za lístek lodí chtěli 1200 ฿. Nakoupili jsme si ještě lahve s vodou, a šli spát.

Výdaje:

• doprava: Longtail 2x50 ฿
• ubytování: Kasirin guesthouse - pokoj na 1 noc 600 ฿
• obchod: 2x1.5l láhve vody 2x25 ฿
• restaurace: ryba hardtail 330 ฿, brambory 50 ฿ , 2x Cola 2x25 ฿, mango shake 50 ฿
• trhy: nanuk 30 ฿
• doprava: poukaz na přepravu lodí na Langkawi 2x1000 ฿

Sobota, 24. listopadu 2012

Ráno jsme měli být dle instrukcí v 8:30 na pláži, že pak půjdeme na imigrační. Když jsme tam došli, tak nám řekli, že na imigrační se půjde až v 9 hodin. Škoda, mohli jsme si přispat.

V 9 hodin bylo na pláži už mnoho lidí. Od všech si vzali lístky na loď a že chtějí dát i pasy. To se nám vůbec nelíbilo, ale tvrdili, že to tak dělají úplně pro všechny, jen ty pasy odnesou na imigrační, tam dají razítko a pak s pasem přijdou. K tomu jsme hodně nedůvěřiví. Viděli jsme, že průvodce měl plnou tašku pasů, tak jsme nakonec s nelibostí svolili a modlili se, že nám pasy opravdu vrátí.

Za deset minut se opravdu se všemi pasy vrátil. Asi jsme už moc nedůvěřiví, ale minulé výpravy nás naučili, že v některých věcech se vyplatí nedůvěřovat.

Nastoupili jsme do rychlé lodě na asi 40 kilometrů vzdálený ostrov Langkawi v Malajsii. Pluli jsme okolo ostrova Tarutao. Tam bych se rád podíval, ale asi nebude čas, protože toho máme v plánu ještě hodně.

Bohužel nás nedovezli do hlavního města, ale zakotvili jsme v nejbližším přístavu (Telaga Harbour Marina), kde jsme přesedli do minivanu. Ten nás odvezl do hlavního města ostrova – Kuah. Tam jsme šli na imigrační oddělení. Sejmuli nám otisky prstů, a do pasu vlepili kartičku, která se dá v půlce odtrhnout. Odtržená půlka se vrací při opuštění Malajsie. Chtěli jsme ubytování ve městečku Pentai Cenang, ale za dopravu tam chtěli navíc 15 RM/os. To bylo poměrně dost. Později jsme zjistili, že s taxi by to bylo levnější. Ještě jsme neměli vyměněné peníze, ale řidič akceptoval i thajské bathy v poměru 1 RM za 10 ฿. Řidič nás odvezl před, Trip Advisorem doporučený, hotel Podong. Na místě jsme zjistili, že cenu za ubytování mezitím zvýšili na 130 RM/noc. To jsme nemohli akceptovat, tak nás řidič dovezl do centra, že si najdeme jiné ubytování.

Měli jsme už hlad, tak jsme se stavili v MacDonaldu. Chtěli jsme vyzkoušet, jaké mají rozdíly v chutích a přípravě jídel. Dali jsme si dvojité cheesburgery. No a překvapení, jsou stejný jako u nás. Došel jsem vyměnit nějaké peníze. V Malajsii se platí malajským ringitem (RM). Celý ostrov Langkawi je považován za duty-free zónu a je tedy ideální na nákupy. :-)

Prohlédli jsme Lonely Planet průvodce a zašli do doporučeného ubytování - Zackry guesthouse. Ubytování je trochu zastrčené v průchodu mezi domy na ulici Jalan Teluk Baru (Lot 735). Když to porovnám s předchozím ubytování, tak to bylo už za rozumnou cenu 65 RM za noc za klimatizovaný pokoj. Jen klimatizované pokoje mají vlastní koupelnu na pokoji. Pokoj byl čistý a relativně nedaleko do centra města.

Dnešní den jsme toho moc nezažili, byl určen na přemístění. Ono stejně skoro celý den pršelo. Všichni venku měli deštníky. Asi tady prší často, protože i restauracích měli prostor na odkládání mokrých deštníků.

Na zbytek dne tedy máme v plánu jen procházku po městě. Na první pohled je Malajsie v porovnání s Thajskem více metropolitní a řekl bych, že je určitě i bohatší. Taky je tu větší pořádek, a na silnicích jsme viděli i cedulky s nápisem: „Keep the Langkawi clean“. Na večeři jsme došli do doporučeného podniku (Red) Tomato, kde bylo opět plno místních. Ceny taky skoro o polovinu nižší než u konkurenčních podniků.

Dali jsme si Bihun Sup Ayam (klasická malajská polévka ze sojového vývaru, rýžových nudlí, pečeného kuřecího masa, zelených cibulek a fazolových klíčků) a omeletu s masem, houbami a česnekovým chlebem.

Omeleta nebyla chuťově nijak zajímavá, ale polévka a nudle opravdu výborné. Objednal jsem si čaj, ale ten mi přinesli v tradiční formě, tedy s kondenzovaným mlékem a cukrem. Naprosto úžasné. A Daniela si dala melounový shake, tak ten nikdy nezklame.

V Malajsii doporučuji vyzkoušet jejich ledové čaje. Ty si lze objednat pod názvem Teh Tarik. Slovo Teh pochází z čínštiny a znamená čaj a slovo Tarik je malajského původu a znamená přitahovat. Tedy Teh Tarik, je přitažlivý čaj. :-) Jedná se o čaj oslazený kondenzovaným mlékem s kostky ledu. Občas je v nabídce i pod názvy jako Teh Tarik Ping nebo Teh Tarik Ais. Existuje i mnoho variací jako například Teh Tarik Madu (s medem), Teh Halia (se zázvorem), Teh-C (neslazené kondenzované mléko), atd.

Po večeři jsme si prošli pár stánků a duty-free obchodů. Ceny nebyly zajímavé, kromě jednoho artiklu a to alkoholu. To mi přišlo zajímavé, že v muslimské zemi mají levný alkohol. Například lahev Bacardi 0.75l za 26 RM, což je 180 Kč. Pivo, při koupi 6 plechovek, vycházelo na 10 Kč/ks.

Čekala nás ještě cesta domů pěšky skoro 1.5 km. Cestou jsme dokoupili vodu a něco k snídani. Večer si na pokoji vychutnáváme plechovky piva Chang (2.2 RM) a Tiger (2.5 RM). Chang je thajské pivo, Tiger malajské. Přišlo nám, že Tiger má lepší chuť. Podobá se trochu českým pivům.

Výdaje:

• obchod: voda 1.5l 25 ฿
• doprava: z Kuahu na Pentai Cenang: 2x150 ฿
• restaurace: MacDonald - 2x dvojitý cheesburger 2x6.55 RM
• ubytování: Zackry guesthouse - pokoj na 3 noci 3x 65 RM
• obchod: 4x1.5l láhve vody 4x1.5 RM, snídaně 2x0.7 RM, 2x pivo: 2.2 + 2.5 RM
• restaurace: Tomato restaurant - melon shake 3 RM, nudlová polévka Bihun 4 RM, plněná omeleta s masem a houbami (Roti) s česnekovým chlebem 5 RM, čaj 1.3 RM

Neděle, 25. listopadu 2012

V půjčovně si vedle ubytování půjčujeme skútr na dva dny za 59 RM, včetně nějakého polovičního pojištění. Těžko říct, zda to je opravdu pojištěné. Pojištění je v ceně 4 RM/den a 50 RM chtěli jako depozit, protože jsme odmítli dát naše pasy jako zástavu.

Na formuláři měli zakreslenou motorku a vyznačeny všechny škrábance co měla. Museli jsme stvrdit podpisem, že to odpovídá skutečnosti. Za poškození pak půjčovna chce nemalé kompenzace.

Hned ráno vyrážíme na kabinovou lanovku, která nás vyveze do výšky 700 m.n.m. na horu Gunung Machinchang (708 m.n.m). Alternativně se hora píše i jako Gunung Mat Chinchang. Váhali jsme jestli výlet neodložit, protože se zatáhlo, a začalo pršet. Ale nakonec jsme jeli a udělali dobře. Pršet přestalo a začalo i hezky svítit sluníčko.

Z vrcholu je krásný výhled na moře a džungli ve vnitřní části ostrova. Jen nás mrzelo, že byl uzavřený Sky bridge kvůli špatnému technickému stavu. Sky bridge je most, pod kterým je několik set metrů hluboká propast. Lanovka byla super atrakce, tedy až na hodinové čekání ve frontě. Po lanovce jsme se vrátili k parkovišti u Oriental Village. Dali jsme si svačinu – něco co připomínalo pizzu, bagetku sypanou kuřecím posypem (kuřecí maso roztrhané na jednotlivé vlákna, nitky) a nanuk.

Sedli jsme na skútr a popojeli několik set metrů severněji na parkoviště, kde končí silnice. Z parkoviště jsme měli namířeno k vodopádu Seven Wells a na trek džunglí.

K vodopádu se šlo do poměrně velkého kopce. Mnoho schodů v tom vedru nebylo nijak příjemné. Vodopád však za tu námahu stál. Za vodopádem pokračuje cesta dále už jen džunglí. Trek, ze kterého má být nádherný výhled na Machinchang, však musíme vynechat, protože už bychom ho do večera nestihli projít. Mimochodem trek vyžaduje vynikající fyzičku.

Po cestě zpět jsme ještě dokoupili něco na zítra k snídani a pár lahví vody. Už se začínalo stmívat, tak jsme si zajeli na večeři opět do restaurace Tomato. Vyzkoušel jsem něco ze samoobslužného výdeje – kuřecí maso v pepřové omáčce. Šel jsem jídlo zaplatit k pokladně, ale tam mne poslali si sednout. Číšník chodí poté okolo stolů a ocení jídlo letmým pohledem. Tedy jen když to stihne dřív, než to někdo sní. V tom druhém případě pak jídlo ocení na 6 RM. ;-) Mají to vymyšlené dobře a jednoduše. Daniela si opět objednala polévku Bihun, protože včera byla nadmíru spokojena. K jídlu jsme si pak ještě objednali čaj s mlékem.

U vedlejšího stolu jsme uslyšeli češtinu. U stolu seděli Lenka a Tomáš, takže jsme si objednali ještě nějaké další pití, a bavili se do doby, než vypadalo, že restaurace zavírá. Na zítra jsme se domluvili, že se zase večer srazíme...

Výdaje:

• půjčovna: motorka na dva dny 59 RM
• doprava: lanovka 2x30 RM
• nákup: obchod v Oriental Village - nanuk 1.5 RM, bageta s kuřecím posypem 2 RM, pizza 2 RM, 7UP 2 RM, buchtičky s kokosovou náplní 2.8 RM
• restaurace: Tomato restaurant - kuřecí v pepřové omáčce s rýží 6 RM, Bihun polévka 4 RM, 2x čaj 2x1.3 RM, melon shake 3 RM, ice tea 1.3 RM
• doprava: 3l benzínu do motorky 5.7 RM

Pondělí, 26. listopadu 2012

Ráno budíček v 8:30, koukáme z okna a s lítostí zjišťujeme, že prší. Takže spíme dál. Po půl hodině déšť ustal, tak jsme se nasnídali a vyrazili na motorce do přístavu v Kuahu.

Kuah je hlavní město Langkawi a název pochází z malajského slova pro omáčku (masový vývar). Podle legendy město vzniklo z hrnku vývaru rozlitého na zem dvěma obry (Gunung Machinchang a Gunung Raya), kteří spolu bojovali. Nyní jsou po nich pojmenovány dvě nejvyšší hory v Langkawi.

Naši první zastávkou je symbol města, cca 15 m vysoká socha hnědého mořského orla. Ta se nachází na náměstí Dataran Helang, jen kousek od přístavu. Okolo je mnoho muslimů, a větší atrakcí než orel je pro ně Daniela, bez zakrytých vlasů. Jedna paní si ji postavila k sobě, že se s ní chce vyfotit. :-)

Hned za přístavem je ohromný park Legenda, který jsme si prošli jen z malé části, protože venku bylo už děsný horko. Park je plný zeleně s mnoha jezírky, mosty, lávky a kvetoucími stromy.

Zamířili jsme do centra města, kde jsme si prošli pár duty-free obchodů. Ve chvíli, když jsme chtěli pokračovat v cestě z města na severní pláže, začalo opět pršet.

Dali jsme si tedy čaj v místní restauraci. Její majitel, co se nudil, neb neměl další zákazníky, se s námi dal do řeči a informoval nás o krádežích v Kuala Lumpuru, a jak si dát pozor.

Jak déšť rychle přišel, tak i rychle odešel. Než jsme dopili čaj, už zase svítilo sluníčko. Rozloučili jsme se s majitelem, poděkovali, sedli na motorku a vyrazili jsme na severní část ostrova - na pláže v Tanjung Rhu.

Před vjezdem do oblasti jsme museli na vrátnici vyplnit a podepsat formulář, kde bylo popsáno vše, co se zde nesmí dělat, jako je pouštění hudby, vyhazování odpadků, sbírání mušlí, či písku.

Zvláštností pláží v Tanjung Rhu je černý písek na plážích. Moře zde pak má temně modré zabarvení. Černý písek byl poměrně hrubý a při trochu rychlejším pohybu ve vodě se rychle se zvířil. Ale voda je jinak čistá a průzračná. Opravdu výborné bylo, že na pláži jsme byli jen my. Tedy občas okolo nás někdo prošel, ale jinak byla pláž jen pro nás.

O kus dále je mangrovníkový park zapsaný na seznam UNESCO. Lze si půjčit kajak a proplout okolo mangrovů. Neměli jsme mnoho času, tak snad někdy příště. Určitě by stál za návštěvu.

Cestou zpět domů jsme udělali malou zastávku u kaučukových hájů. Těch je po celé JV Asii mnoho, protože jsou poměrně nenáročné na údržbu a místní si přijdou sběrem přírodního kaučuku (latexu) na dobré peníze. Při bližším prozkoumání má každý strom spirálově naříznutou kůru, z které prýští míza, která vtéká do malého sběrného kalíšku.

Míza se dále upravuje vysrážením, propere se vodou a dále se suší na materiál zvaný krepa. Jeho dalšími úpravami (přídavkem plniv, dalších aditiv a vulkanizací) se vyrábí "přírodní kaučuk" čili přírodní pryž.

Kaučukovník vyžaduje poměrně dobrou zálivku a teplo. Dle wikipedie potřebuje k růstu alespoň 100 deštivých dnů v roce a teploty mezi 20 a 34 °C. Sběr kaučuku je možný po 7 letech od výsadby, a trvá dalších 25 let. Tři největší výrobci (Thajsko, Malajsie a Indonésie) produkují 72 % objemu ze světového trhu s kaučukem.

To mne přivádí jen k drobné odbočce o klimatu na Langkawi. Celoročně je teplota na Langkawi téměř stabilní mezi 27 a 28 °C. Průměrná denní maxima jsou okolo 33 °C v březnu a minima okolo 24 °C v říjnu. Dosavadní maximum je 37 °C v březnu a 18 °C v únoru. Tedy opravdu má ostrov celoročně téměř stabilní teplotu. Zajímavá je i relativní vlhkost, která se pohybuje mezi 70 a 85 %. V případě deštivých dnů například v říjnu proprší 21 z 31 dní a naprší 375 mm vodního sloupce. Nejsušší je leden, kdy prší jen 3 dny z měsíce. Tolik k odbočce o místním klimatu.

Vrátili jsme se k motorce a cestou ještě dotankovali benzín. Brali jsme už jen jeden litr, motorka má opravdu minimální spotřebu. Poté jsme pokračovali dále. Objeli jsme celé langkawské letiště, s jeho jedinou přistávací dráhou, a na začátku Pantai Cenang zastavili v poslední zastávce dnešního výletu, v Laman Padi alias Rice garden, tedy v rýžové zahradě.

Laman v malajštině znamená pole a Padi znamená rýže. Laman Padi je spíše než zahrada takové živé muzeum pod širým nebem, kde si návštěvníci mohou prohlédnout různá stádia pěstování rýže. Dle informací na Internetu si lze vzít průvodce, který v 2 hodinovém okruhu vysvětlí a popíše vše o pěstovaní a sklízení této, pro JV Asii klíčové, potraviny.

Ještě jsme dokoupili nějakou vodu a snídani a vyrazili na večeři v Tomato restauraci.

Daniela si objednala výborné nudle s kuřecím masem a volským okem, a já si dal rýži s hovězím masem. Tradičně jsme si k tomu objednali ledový čaj s mlékem.

Když už jsme byli na odchodu, přišli Lenka s Tomášem. Tak jsme si ještě přiobjednali další pití a chuťově úžasnou palačinku s banány a čokoládou. No a výborně jsme se bavili až do pozdního večera.

Výdaje:

• nákup: obchod v Kuahu - 2x čaj 2x1.5 RM, nanuk Cornetto 2.2 RM, 3x voda 1.5l 6 RM, snídaně 2.5 RM
• doprava: benzín 1.9 RM/l
• restaurace: Tomato restaurant - nudle s kuřecím masem a volským okem, rýže s hovězím, 3x ice tea, 2x čaj s mlékem, palačinka s banány a čokoládou za 16.7 RM

Úterý, 27. listopadu 2012

Ráno vstáváme okolo 9 hodiny a prvně jedeme vrátit motorku. Paní majitelka si ji důkladně zkontrolovala, a jelikož nenašla žádná poškození, vrátila nám depozit.

Vracíme se do Zacryho guesthousu a balíme si věci do batohů. Ve společenské části si dáváme ještě pivko a čekáme na taxi co nás odveze na letiště.

Taxikář po nás chtěl za odvoz 18 RM.

Místní lety jsou jak přesun autobusem v ČR. Lidi se vyhrnou z letadla, a ihned se tam nacpe nová skupina lidí. Letadla ani před dalším letem nestačí uklidit. Nastupujeme do letadla společnosti AirAsia, pravidelná linka AK 6311 s odletem v 16:55 a s předpokládaným příletem v Kuala Lumpuru (LCC terminal) v 18:00.

Tím končí první část našeho putování po Thajsku a Malajsii. V druhé části se podíváme do hlavního města Malajsie - Kuala Lumpuru, letecky se vrátíme zpět do Thajska, kde se zastavíme v národním parku Khao Sok (uprostřed tropického pralesa), na pár dní se zastavíme na ostrově Ko Pha Ngan v Thajském zálivu a ve finále se podíváme na vybrané památky v Bangkoku.