Mexiko, Belize a Guatemala podruhé

Naše cesta tedy bude víceméně kopírovat cestu po Mexiku, Belize a Guatemale z roku 2003, avšak cestování po Guatemale zkrátíme a využijeme tedy severnější hraniční přechod Bethel-Corozal. Minule bylo vše moc rychlé a ani jsme si mnoho neodpočinuli. Snad tedy bude tentokrát více času na relaxaci ...

Středa, 13. října 2010

Z Prahy jsme odlétali v sedm hodin ráno a o 1 hodinu a 40 minut později jsme už byli v Holandsku, na amsterdamském mezinárodním letišti Schiphol. Jelikož jsme měli skoro 4 hodiny na přestup na další letadlo, rozhodli jsme se ten čas aktivně využít.

Opustili jsme letištní halu a rychlým vlakovým spojem jsme se vypravili do centra města. Z vlaku jsme vystoupili na hlavním nádraží Amsterdam Centraal, které se nachází v samém centru města.

Co zaujme středoevropana na první pohled je množství kol v ulicích. Pro většinu obyvatel metropole je bicykl primárním dopravním prostředkem. Město je na rovinně, nikde žádný kopec a celé je propojené mnoha cyklostezkami. Taktéž jsou bicykly „zaparkovány“ úplně na každém rohu.

Kromě cyklostezek je město je protkáno říčními kanály, tedy lodí se lze dostat téměř všude. Bohužel vzhledem k časovým možnostem jsme tentokrát neměli možnost se svést výletní lodí a poslechnout si přednášku kapitána o historii a zajímavostech města.

Neméně zajímavá je čtvrť Red Light District, tj. čtvrť červených luceren, kde se legálně provozuje prostituce. V 30-tých letech minulého století byl ve městě zákaz oslovování potenciálních zákazníků přímo na ulici, ale prostitutky mohly nabízet služby z červeně osvícených oken domů. Těch jsou v této čtvrti stovky. Ve středu dopoledne jich však samozřejmě moc nefungovalo, ale i tak jsme ve výloze viděli pár spoře oděných holek.

Samozřejmě je přísný zákaz jejich focení. Před pár lety jsem byl svědkem, když si jeden Asiat onu pracovnici vyfotil na mobil. Byl rád, že pak o ten mobil nepřišel, ale foto musel smazat.

V centru se kromě proslulých coffee shopů (nabízejících kromě kafe i marihuanu) nachází i nejstarší amsterdamský kostel Oude Kerk - založený v roce 1213. Na více zajímavostí nám už čas nezbýval a museli jsme se vrátit zpět na letiště. Vlakem je cesta na letiště rychlá a pohodlná. Letadlo z letiště Schiphol nám odlétalo 13:40 a do Cancúnu jsme dorazili po 11 hodinovém letu v 17:30. Časový posun mezi Prahou a Cancúnem je 7 hodin.

Po příletu na Aeropuerto Internacional de Cancún jsme si vyměnili peníze. Jelikož kurz nebyl zrovna dobrý, směnili jsme jen trochu, aby nám to stačilo na pár dnů s tím, že více si vyměníme až ve městě. Sehnali jsme si lístky na autobus, který nás z letiště odveze do centra města (asi 12 kilometrů).

Autobus nás odvezl na terminál autobusového dopravce ADO, které je v blízkosti kruhového objezdu s památníkem „Monumento a la Historia de México“.

Našli jsme si ubytování v blízkém hostelu na Uxmal třídě, asi 200 metrů od autobusového nádraží.

Ubytování nebylo zrovna nejlepší, protože v pokoji bylo strašné vedro. Museli jsme mít otevřené okno, protože v pokoji bylo snad 40°C. Problém byl, že přímo naproti pokoji hrála venkovní diskotéka až do rozednění. Tedy skoro celou noc jsme nespali.

Čtvrtek, 14. října 2010

Ráno jsme zabalili věci a šli si koupit lístky na autobus do 130 kilometrů vzdáleného Tulumu.

Cesta do Tulumu je rychlá, protože je celá po moderní dálnici. Dálnice kopíruje pobřeží až do Tulumu a pak vede dále 250 kilometrů vnitrozemím až do Chatumalu (hlavní město Quintana Roo státu). Cesta nám tedy rychle utekla.

Našli jsme si ubytování v Hotelu Maya jako před lety. Sice to taky nebylo extra kvalitní ubytování, ale je přímo v centru a jen 80 metrů od autobusového nádraží. Stejně máme v plánu přespat jen jednu noc.

Po obědě jsme si vzali taxi a vypravili se k mayským ruinám na pobřeží (cca 4 kilometry od centra města). Zaplatili jsme vstup do archeologického komplexu a prošli si všechny zbytky domů a pyramid.

Ruiny jsou přímo nad hladinou tyrkysově zbarveného karibského moře. Udělali jsme několik kontrastních fotek a užili si i trochu moře. Po koupání nám docela vyhládlo, tak jsme se vrátili zpět do centra na večeři.

Večeře byla výborná, žena vyzkoušela pokrm z kaktusu – byly to oloupané listy opuncie. Fakt dobré, doporučuji vyzkoušet.

Pátek, 15. října 2010

Ráno jsme došli na blízké autobusové nádraží a koupili si lístky do 250 kilometrů vzdáleného Chetumalu. I když je celá cesta po dálnici, trvala skoro 4 hodiny. Dnešním plánem je překročit mexické hranice a dostat se na ostrov Caye Caulker v Belize.

Jelikož jsme měli před 7 lety špatné zkušenosti s přespáním v Belize City, rozhodli jsme se tentokrát vynechat pozemní cestu přes Belize a místo toho využít lodní dopravy na ostrov přímo z Mexika.

Měli jsme zjištěno, že mezi Chetumalem a Caye Caulker lze použít rychlý motorový člun. Bohužel autobusový terminál ADO je od přístavu skoro 4 kilometry daleko. Opět jsme využili taxi – ten klasický zelený VW brouk. Taxikář nás vysadil před „Terminal Martima de Chtelumal”. Tam jsme zjistili, že loď odplouvá každý den v 15:30. Do prostoru celnice nás nechtěli ještě pustit, protože tam pouštějí až chvíli před plánovaným vyplutím.

Na vrátnici (před marínou) nám nabídli, že nám zdarma pohlídají batohy a mi si budeme moct projít okolí. Souhlasili jsme s nabídkou a vypravili se na prohlídku nedalekého památníku Monumento A la Bandera y „El Reloj”. Dali jsme si i něco drobného k jídlu a otočili se zpět k maríně.

Tam nám vydali batohy a také jsme si zakoupili lístky na loď – přeprava lodí je dražší než po pevnině (do belizského San Pedra je to po vodě cca 100 kilometrů), ale zase je o hodně rychlejší a vyplatí se vynechat Belize City, které není moc pěkné ani bezpečné. Před lety jsem viděl v Belize City mnoho "čichačů" k ředidlům. A policie? Ta tam večer rozhodně nefungovala - ne, ne, do Belize City už nikdy noční příjezd.

Celníci nám za poplatek vystavili kartu „doble entrada“ (dvojí vstup), abychom se mohli pak vrátit zpět do Mexika, po následující Guatemale. Batohy jsme si položili před, asi 10 metrů dlouhý, motorový člun s krytou kajutou pro pasažéry a čekali na naše nalodění.

Po chvíli se objevili celníci se psem vycvičeným na odhalování drog. Zakázali nám se přibližovat k batohům a se psem prošli celé podpalubí lodě. Docela nám začala na těle naskakovat husí kůže, protože z filmů jsme viděli, jak někomu podstrčí drogy do zavazadel a my je měli před pár chvilkami uložené na vrátnici, kde k nim měl kdekdo přístup.

Samozřejmě nás nenapadlo si jejich obsah po vrácení zkontrolovat. Cestování mne po mnoha situacích naučilo jednomu: nikomu vše hned nevěřit a vše si dvakrát prověřit. Naštěstí pes v batozích nic neobjevil, i když batohu mé ženy se ještě jednou vracel. To pak málem strachy omdlela. No teď už jsme se mohli nalodit. Vypluli jsme.

Člun byl opravdu rychlý – vzadu měl 4 velké motory a rychlost plavby jsem odhadoval na 50-60 km/h. Po skoro dvou hodinách plavby jsme dopluli do San Pedra, kde jsme si museli projít belizskou celnicí. Ta je opravdu komická. Černoška v malé budce přímo na přístavním molu. Prohlédla si nás od hlavy po paty. Usoudila, že vypadáme na turisty a dostalo se nám razítka do pasu. Tím jsme oficiálně na území Belize.

Nastoupili jsme zpět do člunu a pluli ještě zbývajících 18 kilometrů na ostrov Caye Caulker. Na břehu už nás čekali "naháněči", kde nám doporučovali jim spřízněný hotel od kterého dostanou provizi za ubytované.

Z minula jsme měli ověřené ubytování v Mira Mar hotelu, tedy jsme nabídky odmítli a pěšky došli k hotelu. Hotel je asi jen 200 metrů od mola na Přední ulici. Měli volno. Dokonce jsme dostali stejný pokoj, v jakém jsme bydleli před sedmi lety. Z pokoje je dobrý výhled na moře i hlavní ulici.

Sobota, 16. října 2010

Dnes je v plánu jen relaxace u moře. Došli jsme k nejsevernější části ostrova, kde je Lazy Lizard (líná ještěrka) bar.

V této části je ostrov, i po sedmi letech, stále přerušen po hurikánu a tedy suchou nohou se nedá dostat na druhou (severnější) část ostrova. Vstup do moře je zde poměrně prudký, ale je ideální ke koupání. Dá se říci, že vlastně je to jediné místo, kde se dá koupat, protože všude jinde okolo ostrova je pobřeží mělké a zarostlé chaluhami.

Lazy Lizard bar však měl dopoledne ještě zavřeno. Po předešlé bujaré noci spal barman v houpací síti před ním a nenechal se rušit moře-chtivými turisty.

Měli jsme s sebou i potápěčské brýle a ploutve. Tak jsme prozkoumávali okolní podmořský život a lenošili u moře. Při plavání je nutná obezřetnost, protože v místě přerušeného ostrova je poměrně silný proud vody a věřím, že by nebyl problém s odplavením na širé moře. Také "nově" vzniklým kanálem proplouvá plno motorových člunů, které si zkracují cestu do Belize City.

Barman se před obědem probudil a začal zametat okolí. Vydrželi jsme tam lenošit až do večera. Taky jsme potřebovali se trochu opálit na sluníčku, protože na druhý den jsme si zaplatili výlet lodí se šnorchlováním v mořské rezervaci Hol Chan. A být celý den na lodi, kde to opravdu hodně opaluje, není pro naše světlé kůže jednoduché.

Neděle, 17. října 2010

Ráno jsme došli na domluvené místo pro výlet lodí. Paní, co nám včera prodala lístky, nám chtěla zapůjčit šnorchl a ploutve, ale my měli své vlastní. Loď měla trochu zpoždění, tak jsme vypluli až okolo 11 hodiny a to už sluníčko pekelně pálilo.

Jak jsem již psal, cílem plavby je mořská rezervace Hol Chan, která se nachází mezi Caye Calker a severnějším Ambergris Caye. Mořská rezervace se rozkládá na ploše 18 km² a zahrnuje korálové útesy, mangrovníky podél Caye Ambergris a pak pro potápěče známou Great Blue Hole - kruhovou mořskou propast 300 metrů širokou a 100 metrů hlubokou.

My se však plavili jen ke korálovým útesům. K místu šnorchlování je to zhruba hodina po moři. Protože začal foukat trochu vítr, kapitán vypnul motor a posádka napnula plachty. Musím přiznat, že plachtění je mnohem více příjemné. Je slyšet jen rozrážení vln a není takový rachot od motorů.

Po zakotvení jsme si nasadili ploutve, vzali šnorchly a podívali se pod hladinu. Všude okolo je mnoho různých druhů ryb. Průvodce má s sebou kusy rybek, které rychle přilákají větší dravé ryby, jako jsou barracudy, rejnoky i menší žraloky.

Žena měla světle modré plavky. Okolo ní kroužilo spousta Blue Tangů. Blue Tang je asi 25 cm dlouhá ryba, se žlutým ocasem a modrým tělem. Tedy měli úplně stejnou barvu jako její plavky. No asi si mysleli, že to je jejich velká mamina. :-)

Po chvíli dorazili i rejnoci, takže jsme si mohli sáhnout na jejich rosolovité tělo. Je zajímavé vidět tvora, který očima nevidí co pojídá. U rejnoků je nutné si dávat pozor na jejich ocas, protože ten používají na obranu. Na konci ocasu mají osten a tím bez větších potíží propíchnou protivníka.

Po pár minutách bylo okolo nás spousta pestrobarevných ryb od malých kusů až po 1.5 metrové kusy (Grouper na obrázku dorůstá i 2.5 metru).

Dokonce připlaval i malý žralok - nurse shark. Podařilo se mi dotknout alespoň jeho hřbetní ploutve. Nevypadal nijak útočně, spíše se bál hromady turistů. Snad nemá někde poblíž větší příbuzné...

Když došly rybky na krmení, zmizely i rybičky okolo. I tak bylo pěkné si prohlédnout podmořskou faunu, například více jak metr široké brain korály. Ty opravdu vypadají jak mozek.

Mezi korály byly schované i murény. Ty nevypadaly zrovna přátelsky a průvodce nám říkal, ať k nim neplaveme moc blízko, že mohou zaútočit, když se cítí ohroženy.

Připlavala se na nás podívat i zhruba půl metru dlouhá želva. Chvíli jsem za ní plaval, ale moc se jí to nelíbilo a za chvíli byla pryč.

Ženě se udělalo na palubě špatně. Myslím, že to bylo ze špatného jídla, co jsme si dali na ulici ještě v Tulumu. Po melounu a vodě to bylo o něco lepší, alespoň doplnila tekutiny.

Na Caye Caulker jsme se vrátili se zapadajícím sluníčkem, okolo 17:15 ... akorát tak včas, jen se dojít domů osprchovat od slané vody a vypravit se na večeři.

Pondělí, 18. října 2010

Včerejší výlet byl opravdu super. Dnes jsme měli v plánu jen se válet u moře. Došli jsme opět k Lazy Lizard baru a relaxovali u moře.

K břehu přišel místní chlapík, potopil se do moře a za chvíli tahal ven asi 30 cm dlouhé langusty a to bez použití kyslíkové láhve. Na jeden nádech vydržel i 2 minuty pod hladinou a to zrovna v místě, kde je poměrně silný mořský proud. Za 20 minut ulovil 4 langusty, sbalil se a pak je šel asi prodat. Pro dnešek má vyděláno. Ty budou večer určitě v nějaké restauraci.

Navečer jsme se šli projít podél pobřeží. Chtěli jsme si prohlédnout jižní, řídce obydlený, cíp ostrova. Ani jsme netušili kolik už je hodin, ale na konci října se, blíž rovníku, velmi rychle smráká. Otáčeli jsme se, když zapadalo sluníčko. V ČR je po západu sluníčka ještě minimálně půl hodiny světlo, ale tam je za 10 minut úplná tma. Neměli jsme s sebou baterku, jen fotoaparát Nikon, tak jsme si občas posvítili z jeho přísvitu.

Cestou zpět bylo všude slyšet různá zvířátka. Byl velký zázrak, že jsme v té tmě na některé nešlápli. Nejvíce rachotu dělali krabi, co lezli z různých děr, kde se přes den schovávají před vedrem.

Na večeři jsme si došli do Rose‘s Grill bar. Venku před restaurací měli vystavený velký regál vysypaný ledovou tříští a na něm vystavené rybičky a mořské plody. Jen jsme si ukázali, který kousek chceme k večeři a za chvíli už nám je pěkně grilované servírovali na talíři. Musím říct, že čerstvá mořská ryba chutná opravdu výtečně. Rybičku jsme zapili čerstvě vymačkanou šťávou z pomerančů. Později doma, na verandě, jsme si ještě připili místním pivkem Belikin. Jejich pivo není špatné a při tom pivku poslouchat mořský příboj je relaxující.

Úterý, 19. října 2010

Dnes máme v plánu vyrazit směrem k Guatemale do San Ignacia. Udělal jsem ještě pár posledních fotek tohoto karibského ráje a v půl 9 už plujeme člunem k pevnině. Cesta do Belize City trvala asi půl hodiny. Je to tak cca 30 kilometrů. V Belize City jsme se chtěli co nejméně zdržovat. Jak už jsem psal, neměl jsem s ním dobré zkušenosti z minulé návštěvy.

Autobusové nádraží je od maríny asi kilometr daleko a je na rohu ulic West Collet Canal Street a King Street. Cestou si nás chudí černoši podezíravě prohlíželi (běloši asi nechodí často pěšky po městě). Městem jsme ale prošli poměrně rychle a bez jakýchkoliv potíží.

Na autobusovém nádraží jsme si zaplatili lístky do San Ignacia. Toto městečko je zhruba 120 kilometrů západně od Belize City a na guatemalskou hranici to je už pak jen tak 10 kilometrů.

Po skoro 3 hodinách jízdy jsme dorazili na místo. San Ignacio se nám moc nelíbilo, ve městě všude špína a evidentní chudoba místních obyvatel. Přišlo nám moc rizikové zde zůstávat a tak jsme se na místě rozhodli pokračovat stejným autobusem až na hranice a přespat už v Guatemale. Doplatili jsme si zbývající cestu do Benque Viejo Del Carmen. Bohužel autobus nejede až přímo na hranici, konečnou je zastávka na BBOC bus terminal a to už jsou "jen" 3 kilometry od hranic. Na hranice jsme si museli vzít taxi, protože v tom horku se s batohy prostě pěšky jít nedá.

Na hranicích jsme zaplatili výpalné za opuštění Belize a prošli i guatemalskou stranou hranice. Za hranicí jsme chtěli pokračovat autobusem, ale místní naháněči nám dokolečka opakovali, že dnes už žádný autobus nejede. Tvrdili, že jedinou možností je vzít si colectivo. Ignorovali jsme je a šli pěšky, dál z jejich dosahu. Přešli jsme hraniční řeku Mopan a po asi 300 metrech jsme došli do centra hraničního města Melchor de Mencos. Tam jsme našli zastávku autobusu, ale paní postávající opodál nám řekla, že pojede asi až za hodinu. Zase opakuji, nikdy nevěřit naháněčům - ty mají provize z každého turisty a cena za dopravu je vždy o provizi vyšší.

Nechtělo se nám hodinu čekat na autobus, tak jsme se nakonec rozhodli pro colectivo, které by nás mělo odvést do 100 kilometrů vzdáleného Flores. Přivázali nám batohy na střechu a nastoupili jsme. V colectivu nás jelo asi 9 lidí včetně řidiče. Seděli jsme vzadu a vedle nás, přímo za jízdy, paní kojila mimino. Na sedačkách před námi seděla paní a v tašce ji kdákala slepice. Měli jsme pocit přenosu v čase tak o 100 let zpět, tedy až na to, že jsme měli motor a nejeli koňským povozem.

Cesta trvala skoro další 2 a půl hodiny, protože silnice nebyla v dobrém stavu. Musím říct, že za těch sedm let, co jsme tu nebyli, tak Guatemalci na cestě hodně pracovali a už velký kus z cesty byl s asfaltovým povrchem. Dříve tu byla jen udusaná hlína plná výmolů. Colectivo nás dovezlo do Santa Eleny. Pěšky jsme došli k poloostrovu Flores/El Petén a vzali si stejné ubytování co jsme měli minule - Hotel Mirador del Lago. Na další den jsme si u majitele hotelu zajistili výlet do Tikalu a jako bonus jsme dostali, jím vypěstovaný, medový meloun. Už se začínalo stmívat, tak jsme si v rychlosti prošli poloostrov a zašli na večeři.

Středa, 20. října 2010

Dle domluvy pro nás ráno před hotel přijel minivan pro cca 11 lidí. Řidič si od nás vzal poukaz na cestu a dal nám ještě jednu barevnou kartičku, kterou dáme řidiči při odjezdu. Do Tikalu jezdí několik společností a dle barvy poukazu rozlišují, se kterou společností kdo jede. Popojeli jsme ještě k jinému hotelu a vzali další turisty.

Řidič vyrazil už z města, ale protože jsme nebyli plní, tak cestou ještě párkrát zastavil lidem, co stopovali. Řidič si tímto ještě přilepšuje, a pokud není zaplněn, funguje jako sdílené taxi.

Projeli jsme posledním městečkem El Caoba a dál už byla jen silnička skrz deštný prales. Po cca 8 kilometrech jsme dojeli k bráně národního parku Tikal. Stráž parku na nás jen mávla a pokračovali jsme dalších 18 kilometrů deštným pralesem. Občas jsme podél silnice míjeli cedule upozorňující na výskyt divokých šelem. Konečně jsme dorazili k parkovišti. Řidič nám jen řekl, že dle barvy zpáteční jízdenky nás vezme zpět jiný řidič a čas kdy odjíždí poslední minivan.

Šli jsme jen pár metrů a u pokladny si zaplatili vstup do celého komplexu mayského města Tikal. Tikal byl založen v 6. století př. n. l. a v době jeho slávy zde žilo více než 50 000 obyvatel. V 10. století n. l. město z neznámých důvodů zaniklo. Odhaduje se, že v celém komplexu je na 3000 paláců. Mnoho z nich je doposud ukryto a zakonzervováno pod nánosy hlíny.

Prvně jsme si chtěli prohlédnout chrám Templo IV, ke kterému vede přibližně kilometrová cesta skrz džungli. Mne nebylo od rána dobře, asi jsem se nakazil nějakou střevní chřipkou. Příznaky mám stejné, jako žena o 2 dny dříve. To nám ten den pěkně začíná. Jídlo na ulici nemusí být úplně bezproblémové, i když tomu tak myslím většinou je. Ale občas se může stát, že na něm může být nějaká bakterie, se kterou si zažívání Evropana neporadí. Problémem může být i voda z kohoutků, která bývá často kontaminovaná. Tedy vodu lze pít pouze kupovanou z PET lahví a i tak může být její minerální složení pro cizince špatně stravitelné.

Cestou jsme došli k ohromnému stromu s kmenem širokým okolo 1.5 metru. Až později jsme zjistili, že se jedná o Vlnovec alias Ceiba tree.

Vlnovec je strom s mohutnou korunou dorůstající výšky až 70 metrů. Mladé stromy jsou celé poseté mnoha ostrými ostny, které fungují jako dokonalá ochrana před škůdci.

Tento strom původně pochází z tropického pásma Ameriky a Afriky, ale nyní se pěstuje i například v Indonésii.

Ze stromu se zpracovávají vlákna z jeho semen, která jsou známá pod názvem Kapok. Vlákna, kterým se říká taktéž rostlinné peří nebo rostlinné hedvábí jsou z 80% dutá a tedy slouží jako výborná tepelná izolace. Také nenasakují vlhkost, plavou na vodě a výborně hoří.

Pokračovali jsme dále po cestě až ke skále, nad kterou se tyčí chrám Templo IV. Ten je vysoký skoro 70 metrů a od země k němu vedou příkré dřevěné schody. Na každém, kdo vyleze nahoru, nezůstane v tom horku triko suché. Problémem je i okolní vysoká vzdušná vlhkost, která se blíží 100%.

Chvíli jsme nahoře poseděli a musím říct, že ten výhled shora je slovy nepopsatelný. Vidět jsou desítky kilometrů deštného pralesa. Jen na pár místech jsou vidět vrcholky několika pyramid, které jsou vyšší, než okolní porost. Je zajímavé vidět téměř to samé co mayští kněží a králové před 2000 lety.

Sešli jsme ze schodů dolu a šli asi dalších 500 metrů džunglí až k chrámu Templo V. Ten je druhou nejvyšší pyramidou v Tikalu (57 metrů).

Kamenné schody k chrámu nejsou v dobrém stavu. Zub času si zde vybral svoji daň. Avšak na jeho boku jsou dřevěné žebříky. Ve výšce zhruba 40 metrů je plošina, ze které se dá opět rozhlédnout do širého kraje.

Chrámy Templo I, Templo II a Centrální akropole jsou z této pyramidy jak na dlani. Protože mi nebylo zrovna nejlépe a jelikož jsem v Tikalu již podruhé, tak jsem už ten namáhavý výšlap nahoru vzdal. Sedl jsem si na lavičku dole, zatímco žena vylezla nahoru jak ještěrka.

Prošli jsme si pak ještě komplex budov Mundo Perdido (Ztracený Svět) a Netopýří palác, které sousedí s chrámem Templo V. Zde je vystaveno mnoho artefaktů nalezených při exkavacích v padesátých letech minulého století, jako jsou například portréty vládců a bojovníků, mnoho keramiky, apod.

Poslední zastávkou je Centrální akropole, s chrámem Templo I, Templo II a Severní akropolí. Chrám Templo I je známý také pod názvem "Chrám velkého Jaguára". Jedná se o 47 metrů vysoký pohřební chrám mayského krále.

Protější, 38 metrů vysoký chrám, Templo II, je pak věnován jeho manželce. V tomto chrámu nebyla nalezena hrobka s jejími ostatky. Avšak její portrét je vytesán v průčelí chrámových komnat.

Severní a jižní akropole jsou o mnoho set let starší. Jejich vznik je datován okolo roku 350 př.n.l.

Většina artefaktů z těchto chrámů je dnes k vidění v muzeích po celém světě - zejména v New Yorku a v Evropě.

Na centrální akropoli jsme si sedli na lavičku a dali si pauzu na svačinu.

Za chvíli se u nás objevila skupinka asi patnácti nosálů bělohubých. Nosálové se živí primárně hmyzem, bezobratlými živočichy a vyhledávají i různé druhy ovoce.

Žijí ve skupinách i o desítkách kusů a jedna skupina obhospodařuje plochu více jak kilometru čtverečného.

Před námi se nosálové přetahovali o kousky nalezených zbytků ovoce s krocanem pávím. Krocan se držel dál, ale když nosálové nadávali pozor, sebral jim kus ovoce a popoběhl stranou.

Krocan páví žije jen v severní Guatemale, Belize a na poloostrově Yukatán. Dorůstá délky až 1 metru a váží i 5 kg. Já si ho představoval už na talíři, ale je to téměř ohrožený druh, tak by ho bylo škoda.

Při opouštění areálu jsme procházeli okolo malého jezírka. Zaujala nás cedulka "Peligro cocodrilo". Tak oni tu jsou i krokodýli? Koukali jsme do vody i na břeh, ale žádného krokodýla jsme neviděli. Jelikož jsou krokodýli chladnokrevní, tedy nemají teplotní regulaci, tak velkou část dne se vyhřívají na březích. Avšak nikde nic k vidění nebylo. No blíž k vodě raději chodit nebudeme, zas až na tak blízké setkání nejsme zvědaví.

Došli jsme až k pokladnám a za nimi si dali dobrý obídek v místní restauraci. Ráno jsme přijeli do Tikalu mezi prvními, ale na oběd jsme přišli až v půl druhé. Taky zde už nebylo mnoho hostů a jídlo jsme měli obratem na stole.

Po obědě jsme jen relaxovali a užívali si sluníčka. Po hodině jsme se domluvili na návratu domů, protože máme ještě v plánu si projít město a případně se kouknout na jezero Petén Itzá. Poměrně dlouho jsme čekali, než přijel minivan, který akceptoval náš lístek na návrat zpět.

V minivanu jsme ještě chvíli čekali na další turisty, ale nikdo další nešel, tak řidič nastartoval a vyrazili jsme zpět do města. Jelo nás jen šest včetně řidiče. Na ženu přišla únava a za chvilku usnula. Taky, aby ne, výlet to byl opravdu namáhavý, vylézt na několik pyramid v tom horku a při tak vysoké vzdušné vlhkosti.

Jeli jsme asi 5 kilometrů a u krajnice zamávali na řidiče dva místní kluci. Tomu staršímu bylo tak okolo 16 let, mladšího jsem tipoval na 12 let. Řidič jim zastavil, protože jsme měli prostřední sedadla v minivanu volná. Jeli jsme asi jen 100 metrů, když ten starší vytáhl pistoli a přímo před mým obličejem natáhl její závěr. Ten mladší vytáhl 40 cm dlouhou mačetu z pouzdra. Řidič musel zastavit.

Zakřičeli jen: "el dinero, dinero" a "celular", tedy penízky a mobily. Žena ještě spala, tak jsem ji vcelku s klidem budil, že nás přepadli, ať se vzbudí. To probuzení muselo být strašné, člověk neví, jestli se mu zdá špatný sen nebo je to realita.

Ten s pistolí byl tedy přímo na sedadle přede mnou. V tu chvíli běží v hlavě tisíce myšlenek. Přemýšlel jsem, jestli mu tu pistoli mám vytrhnout z rukou. Byl blízko a nemohl se zároveň koukat dopředu i dozadu. Nakonec jsem usoudil, že to není dobrý nápad. Určitě je riziko, že se mi ji nepodaří vytrhnout a taky by pistole nemusela být ani nabitá. A ten druhý má mačetu a ta funguje vždy.

Na sedadlech před nimi seděl manželský pár ze Španělska, ti měli pár "papírovek" u sebe a říkali, že více už nemají, že zbytek mají na hotelovém pokoji. Já vyndal peněženku, ale v ní jsem toho moc neměl. Když jim dával to málo co tam bylo, tak to špatně uchopil a plno mincí se rozsypalo na sedačky. Ono mít v jedné ruce pistoli a druhou se snažit brát drobáky není snadné. Však ho to i trochu namíchlo, ale měli málo času, protože hrozilo, že pojede okolo někdo jiný a chtěli být brzo pryč.

Začali mi brát batoh, to by bylo špatné, protože v něm jsem měl všechny naše peníze, cestovní pasy a i zrcadlovku. Batoh jim nemůžu prostě dát, to by děsné, co dál bez něj. Měl jsem externí GPS přijímač - taková malá černá krabička se solárním panelem vpředu, dvěma LED kontrolkami a USB portem. Napadla mne jedna divoká myšlenka, dát jim jen tu GPSku. Není zas až tak drahá, bez ní můžeme pokračovat v cestě bez potíží. Zkusil jsem hrabat v batohu, že jsem našel něco, co mu nechci moc dát a jako, že mu tu krabičku velice nerad dávám. Z mé strany takové menší divadlo, ale zafungovalo. On si ani krabičku moc neprohlížel, asi mu to přišlo jak mobil, tak byl spokojený s úlovkem. Teď uhodili na ženu. Ta u sebe měla dvě hromádky peněz, co jsem ji dal na začátku našeho cestování, abychom si rozdělili prostředky pro případ ztráty. Jenže žena v tom rozrušení netušila rozdíly v hodnotách dvou balíčků a tak jim dala ten, o kterém se domnívala, že má nižší hodnotu. Bohužel to byl ten s větší hodnotou, ale bylo to stejně v přepočtu tak tři - čtyři tisíce korun. Peníze jim však nestačily. Začali ji brát taky batoh, tak v něm vylovila mobilní telefon a dala jim ho.

Ještě zkasírovali cestujícího z Hondurasu co seděl za námi. Ten ale moc peněz u sebe neměl, ale něco málo jim dal. Největší kořist však měli z nás, protože seděli hned před námi a zkoušeli nám vzít batohy. Kupodivu nechtěli nic po řidiči, i když ten má u sebe vždy peníze, protože vybírá od cestujících, které veze. Určitě u nich je nějaká dohoda - prostě svoje lidi neokradou. Pak vypadli z auta a zaběhli do pralesa, kde je nikdo nenajde.

Řidič se rozjel. Cestující na předních sedačkách měli telefony, ale na policii se dovolat nedalo. Asi nikoho nepřekvapí, že v deštném pralese není signál. Tak jsme jej požádali, ať jede na policii. Moc se mu nechtělo, ale nenechali jsme se odbýt a tak nás tedy vezl na nejbližší stanici. Ani moc nepospíchal, tak jsme si říkali, jestli s nimi fakt nebyl domluvený.

Ke stanici ve vesničce El Remate to bylo 25 kilometrů a trvalo to asi 20 minut. Byla to taková malá stanice, spíš domeček s jednou kanceláří. Nás ale nechali sedět venku. Tam měli stůl s lejstry a pár židliček okolo. Nad stolem byla tmavá celta. Tedy měli takovou venkovní kancelář. Policajti, jak se dozvěděli, co se stalo, nesedli do džípu a vyrazili k domnělému místu, s tím, že pak projedou celou cestu až do Tikalu. Sice jsem se dokázal domluvit na základních věcech, ale moje znalosti španělštiny nebyly na takové úrovni, abych jim mohl plně popsat, co se stalo. Policajti anglicky vůbec neuměli. Náčelník tedy volal vysílačkou někomu do města, kdo uměl mluvit anglicky, ale výslovnost byla strašně mizerná a tak mu téměř nebylo rozumět.

Každopádně se nám podařilo popsat uloupené věci. My jsme potřebovali od policie protokol, protože jsme měli pojištění i na přepadení, a tedy ten dokument budeme potřebovat pro naši pojišťovnu (poznámka: pojišťovna to opravdu proplatila, ale jednání s nima by bylo skoro na další příspěvek). Mezitím se vrátila hlídka, s tím, že nikoho nenašli, že jsou jak myši a ihned zmizí v džungli.

Náš řidič postával opodál a kouřil jednu cigaretu za druhou, nelíbilo se mu, že jsme na policii. Než vyplnili protokol, měl jsem čas si prohlédnout policejní stanici. Co mne zaujalo byla velká bílá tabule na zdi budovy, na které byla mřížka. Na jedné ose byly dny aktuálního měsíce a na druhé trestné činy. Nechyběly samozřejmě řádky jako přepadení, vražda, znásilnění, krádež. Měsíc ještě nekončil, ale v plno okénkách už bylo několik čárek. Tak za nás, si tam budou moct přimalovat další čárku.

Náčelník nakonec dopsal oficiální protokol a předal mi ho. Letmo jsem ho zkontroloval. Ještě jsem nahlásil kontakt v případě, že by je našli, ale o tom evidentně všichni pochybovali. Rozloučili jsme se a řidič nás místo domů odvezl do města, protože jsme museli zajít do banky. Neměli jsme na zaplacení další útraty v Guatemale, ale měli jsme USD a za ty jsme potřebovali vyměnit guatemalské quetzaly. V bance už měli zavřeno, tak nás odvezli zpět do Flores. Tam několik hotelů mění pěníze. Sice v trochu horším kurzu, ale zase fungují 24 hodin denně. Rozloučili jsme se s spolucestujícími a řekli si, že vše bude OK. Jsou to přeci jenom jen peníze a zase až tolik nám vlastně nesebrali.

Pak jsme zašli na Internet a přes Skype jsme zavolali do ČR mobilnímu operátorovi, aby zablokoval SIM kartu. To pro nás obratem udělali. Neměli jsme však už náladu se projít po městě ani na výlet na jezero. Ono už taky bylo i pozdní odpoledne a tak jsme si došli na večeři. Během večeře jsme do domluvili, že náš pobyt v Guatemale zkrátíme a raději se co nejdříve vypravíme zpět do Mexika. U majitele ubytování jsme si zarezervovali na další den ráno cestu do mexického Palenque.

Dnešní den opravdu nebyl moc povedený. Šli jsme brzo spát, zítra nás čeká náročná cesta.

Čtvrtek, 21. října 2010

Do Mexika jsme vyráželi z Flores velmi brzo ráno, ještě za tmy. Dnes budeme téměř celý den na cestě. Jeli jsme malým autobusem pro asi 12 lidí do 140 kilometrů vzdálené vesničky Bethel, kde je hraniční přechod, resp. jen guatemalská část hranice. Cestou bylo minimum vesniček, většinou byly všude pastviny s tisíci kusy hovězího dobytka. Občas přešla asfaltová silnice na úsek jen s udusanou hlínou a pak jsme poskakovali přes různé výmoly po té prašné a nekonečné (4 hodinové) cestě.

Co nebylo moc potěšující, že nás vezl stejný řidič jako včera z Tikalu. Tohle není náhoda. Bůh či ďábel s námi mají své plány.

Konečně jsme dorazili na celnici, kde nám měli dát razítko do pasu. Razítko si pak kontrolují na mexické straně, že jsme legálně opustili Guatemalu. Celníci vybírali poplatek za opuštění Guatemaly, ale jeden z našich spolucestujících poplatek odmítal zaplatit.

Říkal nám, že se žádný poplatek platit nemá, že je to jen jejich výmysl a takto okrádají cestující - turisty. Veškeré vybrané peníze si prý nechávají. Na cestách byl už několik měsíců (projel celou Jižní Ameriku a nyní i střední) a velmi dobře se vyznal. Sice rodilý Němec, ale jeho španělština byla na výborné úrovni. Celníci mu řekli, že když nezaplatí, že mu nedají razítko. Jemu to nijak nevadilo, řekl, že jim prostě nezaplatí. Ještě u autobusu se přetahoval s dalšími celníky co byli ozbrojeni samopaly. Chvíli se přetahovali, ale nakonec ho nechali nasednout do autobusu. Děsný. Jiný kraj, jiný mrav. Korupce je v Guatemale všudypřítomná. Žena byla bledá jak stěna a modlila se, ať už jsme pryč z Guatemaly.

Od celního úřadu s námi jel autobus už asi jen kilometr a dovezl nás k řece. Tam nebyl žádný přístav, jen prkno trčící do řeky, které sloužilo jako provizorní molo. Kousek od mola místní ženský praly a máchaly prádlo přímo v řece. Mne přišla špinavá, ale možná byla jen kalná od bahna na březích. Už jsem se zmínil, že Guatemala je takový lepší středověk? :-)

Řidič autobusu nás tam zanechal, že nás lodí odvezou na mexickou stranu a pak že tam na nás bude čekat další doprava, co nás doveze do objednaného cíle cesty, tj. do mexického Palenque. Spolucestujícím se to moc nelíbilo, protože mají zkušenosti a hrozilo, že tam taky nikdo nemusí být. Ale řidič trval na svém a že on se vrací domů. S tím nešlo více dělat.

Nastoupili jsme do vratkých motorových "kánoí". Zavazadla se dala na úzkou příď a my, pasažéři, jsme si sedali kolmo ke směru jízdy, zády k řece. Kánoe byla konstrukčně pro maximálně deset lidí a kapitána. Nás však bylo v kánoi jen šest a druhá šestice turistů se vezla druhou kánoí. Pluli jsme proti proudu řeky Usumacinta asi 6 kilometrů. Kapitán evidentně velmi dobře znal řeku, s předstihem se vyhýbal místům s peřejemi a v pořádku nás dovezl do mexické vesničky Corozal. Corozal je mexická strana hranice. Po vystoupení kapitán naštěstí žádné další peníze nechtěl, jen nám řekl, že máme jít do kopce, projít celnicí a že pak nás poveze další přepravce. Nikdo z nás neměl žádný lístek, a i kdybychom ho měli, stejně bychom byli nedůvěřiví, zda-li tam vůbec někdo bude. Ale co nám zbývalo, sebrali jsme se a šli.

Celnice tam fakt byla. No celnice, malý domeček s okénkem do ulice, kde seděl mexický celník. Cestou k celnici se nám ztratili dva cestující ze Států. Někdo říkal, že se asi sebrali, na celnici se vykašlali a šli se pěšky podívat do národního parku Sierra Del Lacandón. Nevím, jestli to tak bylo, každopádně jsme je už pak nikdy neviděli. Úředník si od nás vzal kartu doble entrada a dal nám razítko do pasu. Kontroloval si i to razítko z Guatemaly. Kupodivu celnicí prošel i náš německý spolucestující, tomu si to razítko zapomněl zkontrolovat. Náhoda? Těžko říct.

Za celnicí na nás doopravdy čekala přepravka do Palenque. Docela jsme si oddechli, že na nás někdo čekal. Dali jsme batohy na střechu, kde je řidič přivázal provazem a nastoupili. Ujeli jsme asi tak kilometr a zastavil nás natažený provaz přes cestu. "Co to zase je?", říkám si. Přišel chlapík, že musíme zaplatit. Skoro sborově říkáme: "Jako za co"? No prý za vjezd do národního parku. Ale my do parku nejedeme, my jedeme do Palenque. Pána to nezajímalo a říkal, že zaplatit musíme, i když parkem jen projíždíme. Němec radil řidiči ať jede, a že se nic platit nebude. Pán venku, když to uslyšel, přitáhl velký kámen a demonstrativně nám ho vrazil před přední pneumatiku, abychom mu nemohli odjet. Náš řidič říkal, že nikam jet nemůže a prstíčkem ukazoval na ten kámen dole. Komedie.

To je zase situace, jako by jich v posledních dvou dnech nebylo málo. Ostatní by i snad zaplatili, protože jsme tam nechtěli čekat, ale pár lidí bylo neústupných, že se prostě platit nebude. Nakonec to skončilo tak, že se domluvilo, že přijede policie. Ta u nás byla asi za 10 minut. Policajt dal za pravdu pánovi s provazem, že prostě zaplatit je nutné. Podle mne jsou tam stejně všichni domluveni a tahají z turistů peníze. Korupce v Mexiku je také všudypřítomná, ale Guatemala, to je úplně jiná liga. Nakonec jsme přesvědčili i našeho německého kolegu a zaplatili. No, konečně se mohlo pokračovat.

Cesta z hranic vede skrz deštný prales a těch 160 kilometrů se jede skoro další 4 hodiny. Cestou nás samozřejmě stavěly vojenské hlídky. Na ty už jsem byl psychicky připraven z minula. Celý stát Chiapas je plný vojska, které tam je po povstání z 90-tých let minulého století. S armádou jsme neměly žádné potíže, vždy si jen zkontrolovali doklady. Občas jsme ani nemuseli zastavovat, voják jen ukázal rukou, ať jedeme.

Do Palenque jsme dorazili až v pozdním odpoledni. Chtěl jsem do ubytování posada Nacha‘n ka’an, kde nám dělali před sedmi lety výborné snídaně. Naštěstí měli volný pokoj. Ubytovali jsme se a vyrazili si projít městečko a taky se konečně najíst. Po večeři jsme se vrátili do hotelu, že si skočíme na Internet. Jaké bylo pro nás milé překvapení slyšet češtinu u vedlejšího počítače. Potkali jsme mladé novomanžele z Čech, kteří jsou akorát na svatební cestě a projíždějí Yucatán a stavili se na pár dnů v Palenque.

Dali jsme se do řeči a říkali jim, že bychom se zítra chtěli vypravit na výlet na vodopády Misol Ha a vodní kaskády Agua Azul. Sice to v plánu neměli, ale jelikož se jim náš plán líbil, tak jsme se domluvili, že zítra pojedeme spolu. Měli auto z půjčovny a tedy ani nebudeme potřebovat místní přepravce. Sraz jsme si dali zítra ráno na snídani.

Pátek, 22. října 2010

Ráno jsme si dali výborná míchaná vajíčka a čerstvě vylisovaný džus, který nám osobně připravil majitel hotelu. Každý den ráno připravuje snídaně pro své hosty. Chvíli jsem s ním mluvil a dozvěděl jsem se, že byl dokonce před pár lety i v Praze, na své dovolené. Po snídani jsme si sbalili naše batůžky a s přáteli ze včerejšího večera sedli do jejich auta a vyrazili do Misol Ha.

Vodopád Misol Ha je asi 20 kilometrů jižně od Palenque ve směru na San Cristóbal de las Casas. Sjeli jsme z hlavní silnice a zhruba 500 metrů před vodopády nás zastavila holčička, že za vjezd k vodopádům se platí a tedy že od nás vybere peníze. Po včerejších zkušenostech s výběrem výpalného jsem rezolutně prohlásil, že nic nedostane.

Tak taky nic nedostala a my normálně pokračovali dále, až jsme dojeli přímo k vodopádu.

Vodopád je vysoký přes 35 metrů a voda z něj padá do asi 100 metrů širokého jezírka pod ním. Z minula vím, že za vodopádem je ještě asi 20 metrů dlouhá jeskyně. Po prohlédnutí vodopádu jsme se všichni čtyři společně do jeskyně vypravili. Cestou se musí trochu brodit vodou, ale voda je jen tak po kolena a proud vody není nijak silný.

V druhé polovině jeskyně však už není světlo. Nám postačovalo si občas posvítit pomocným světlem na Nikonu. Mohli jsme si tak prohlédnout i vnitřní prostory jeskyně.

Voda do jeskyně přitéká malým otvorem u stropu a vytváří malý, cca 3 metrový, vnitřní vodopád. Na jedné stěně je ve výklenku malá černá kamenná soška - nějaký bůžek či madona. Více toho v jeskyni k vidění není.

Celý vodopád jsme si prohlédli za ¾ hodiny a pokračovali dále 40 kilometrů po silnici, až ke kaskádám Agua Azul.

Cestou jsme museli ještě zastavit, protože silnice byla zablokovaná několika auty a okolo asi 50 chlapů. Někteří měli v ruce pušky, jiní samopaly. Ne, tohle armáda fakt nebyla. Spíš bych řekl, že to byl zbytek po nějaké guerillové skupině.

A co chtěli? No peníze, samozřejmě. Vybírají za průjezd silnicí. Naštěstí nemíří na nikoho zbraní. Hmm, to je rozdíl oproti holčičce v Misol Ha, ta neměla 9 mm argumentů v ruce. Smutná realita, ale tady jsme zaplatit museli bez nějaké diskuze a pokračovali dále. Cestou jsme míjeli typické mexické vesničky. Domky jsou většinou velmi jednoduché s vlnitým plechem na střeše, okolo pobíhají slepice či prasátka, na šňůrách visí prádlo a mezitím si hrají skupinky dětí.

Co mne však zaujalo, že každé obydlí mělo na domě satelitní parabolu. Evidentně televize je velmi důležitou součástí místního koloritu. Úplně vidím, jak koukají na mexické telenovely, určitě mají každý večer další díl Esmeraldy. Po dalších 10 kilometrech jsme dojeli ke kaskádám Aqua Azul.

Tady nás ještě jednou zkasírovali za parkování. Ano, turisty umí kvalitně obrat o peníze. Každopádně kaskády jsou opravdu nádherné a stojí za to je vidět.

Vodní kaskády Aqua Azul jsou dlouhé asi kilometr a tvoří je mnoho malých vodopádů. Tyrkysová barva vody je zapříčiněna minerálním složením podloží, kde se do vody uvolňuje uhličitan vápenatý.

Podél kaskád stoupá klikatá cesta až k horní části, kde nás dále už ochranka nepustila. V nejhornější části jsme si rozhodili ručníky na trávu a všichni jsme postupně naskákali do vody. Některé z kaskád se dají použít jako přírodní tobogany a pod nimi, jako perličkové koupele. Takže jsme se povozili a dole si namasírovali bolavá záda.

Byla to poměrně zábavná činnost a tak jsme ani nepospíchali domů. Po dvou hodinách jsme se oblékli a prošli si obchůdky cestou zpět. Obchůdky jsou dobrou příležitostí nakoupit nějaké suvenýry domů.

Nastoupili jsme do auta a během cesty jsme probírali naše další cestovní plány. Naši přátelští spolucestující nám doporučili ubytování v Tulumu, přímo na pláži. Oni tam za pár dnů budou. My jsme měli v plánu ještě zastávku Chitzén Itzá, ale domluvili jsme se, že se pak v Tulumu zase sejdeme.

Zpět do Palenque už nás nikdo nestavěl a projeli jsme 60 kilometrů bez jediné zastávky.

Večer jsme zašli na autobusové nádraží a zaplatili si lístky na příští den, resp. na noční přejezd do, více jak 500 kilometrů vzdálené, Meridy. Tam pak následující ráno přesedneme do dalšího autobusu, co nás odveze do Chitzén Itzá, resp. do vesničky Pisté, která je kousek od pyramid Chitzén Itzá.

Zašli jsme si i na výbornou večeři v centru města. Po večeři jsme museli jít na hotel a spát, protože zítra nás čeká celodenní výlet po ruinách v Palenque a ten je poměrně fyzicky namáhavý.

Dnešní den byl opět náročný a to jak fyzicky, tak i psychicky. Některé zdejší kolority jsou pro Evropana vážně nepochopitelné.

Sobota, 23. října 2010

Na dnešní den máme naplánován výlet na mayské pyramidy v Palenque. Naši čeští kamarádi měli jiné plány, tak jsme vyrazili jen ve dvou. Na ulici jsme si odchytli volné colectivo. Jeho řidič na celé okolí vyřvával stále dokola: "Playas, Playas".

Playas znamená ve španělštině pláže, ale v Palenque to bylo slangové označení zdejších mayských pyramid. Nastoupili jsme a řidič pak ještě na několika místech zastavil a nabral pár turistů. Když se mu zaplnila dodávka, už jsme konečně mohli vyrazit.

Odvezl nás tak 5-7 kilometrů za město, k horní bráně a tedy i k pokladnám do archeologického komplexu Palenque. Tady se téměř nic za těch sedm let nezměnilo. Posekaný, sytě zelený trávník nad kterým se tyčí monumentální stavby z před kolumbovské éry - centrální observatoř, pozorovací věž, vysoké chrámy a paláce.

Celý komplex lze projít za 2-3 hodiny, ale pokud se leze na každou druhou pyramidu, tak je to opravdu na skoro celý den. A fyzicky je to poměrně náročné. Nebylo by to tak hrozné, kdyby nebylo okolo takové vedro a vysoká vlhkost.

Po opuštění komplexu je kus po silnici ještě muzeum - celým názvem se jmenuje Museo de Sitio de Palenque "Alberto Ruz L'Huillier". Platí tam stejná vstupenka jako na pyramidy. V muzeu je možné si prohlédnout kopie artefaktů, které byly nalezeny při archeologických exkavacích.

Na cestu zpět jsme si opět našli volné colectivo. Ani jsme moc dlouho nečekali a během pár minut nás vezli zpět do centra města.

Večeři jsme si dali v jedné restauraci, která byla hojně navštěvována domorodci a to výbornou pikantní směs s uzeninou, sýrem, rajčaty a tortillas. Snad nám po tom nebude špatně v nočním autobuse.

Batohy jsme měli uložené na pokoji u našich známých, protože náš pokoj jsme už odevzdali ráno. Vyzvedli jsme si tedy naše věci, rozloučili se a popřáli si na viděnou za pár dnů v Tulumu...

Noční autobus odjížděl okolo 22 hodiny večer a v Meridě bychom měli být okolo půl 7 ráno. V autobuse opět strašně chladili, ale měli jsme na cestu už připravené teplé oblečení.

Cestou nás několikrát stavěli vojáci. Jednou jsme museli i všichni vystoupit z autobusu. Venku si kontrolovali od všech jejich doklady a taky prohledali vnitřek autobusu. Pak už cesta byla bez potíží.

Neděle, 24. října 2010

Do Meridy jsme přijeli přesně na čas a hned přestoupili do dalšího autobusu. Ten nás odvezl dalších 120 kilometrů do vesničky Pisté u pyramid Chitzén Itzá. Našli jsme si poměrně levné ubytování v hotelu Stardust Inn.

Sice měli v hotelu bazén, ale v tom nebyla moc čistá voda. A pokoj by vážně potřeboval rekonstrukci. Po ubytování jsme si šli lehnout, protože jsme si potřebovali odpočinout po dlouhé noční cestě autobusem.

Okolo poledne jsme si došli na oběd a pak se vypravili na pyramidy Chitzén Itzá. Sluníčko nemilosrdně pálilo a ujít v tom horku 2 kilometry k pyramidám bylo peklo.

V Chitzén Itzá se taktéž mnoho nezměnilo, tedy až na to, že na centrální pyramidu El Castillo už není povolen výstup. Před sedmi lety jsme si mohli vylézt až nahoru a rozhlédnout se po okolí. Asi stavba moc trpěla pod davy turistů, tak se rozhodli výstup na vrchol zakázat.

Podívali jsme se i na hřiště Gran Juego de Pelota, kde se hrála hra podobná dnešní házené. Kapitán vítězného mužstva měl tu poctu, že mohl být obětován bohům.

Poměrně zajímavý je chrám bojovníků (Templo de los Guerreros), kde zůstalo z původní stavby desítky kamenných sloupů.

Ne posledním, ale velmi zajímavým místem je i propast s lagunou (Cenote Sagrado), kde se kromě zlatých a dalších cenných předmětů našlo i mnoho lidských koster. A to jak mužských, tak i ženských a dětských.

Pravděpodobně se jedná o zbytky obětovaných. Propast je kruhového tvaru - cca 60 metrů v průměru a k hladině je to cca 30 metrů.

Po prohlídce jsme se šli navečeřet. Na 19 hodinu jsme se vrátili zpět, protože jsme chtěli vidět ještě večerní představení. Na to platí stejná vstupenka, jako pro vstup přes den. Představení je vlastně světelná a zvuková show, která diváka přenese do času největší slávy těchto pyramid, tedy do předkolumbovské éry.

Po představení jsme šli 2 kilometry potmě až k našemu hotelu. Na pokoji nás po rozsvícení čekalo nemilé překvapení. Celá jedna stěna byla pokrytá statisíci mravenců. Nastřikal jsem na zeď trochu repelentu a mravenci se okamžitě začali pakovat pryč. Za 15 minut tam už žádný nebyl. Nastříkal jsem repelent i pod dveře a okolo oken. Snad už se dnes nevrátí.

Více toho už v Pisté není k vidění, takže ráno brzo vstáváme a jedeme do Tulumu na relaxaci u moře.

Pondělí, 25. října 2010

Ráno jsme vstávali před 7 hodinou, sbalili si věci a došli na autobusovou zastávku, která byla jen kousek od hotelu Stardust Inn. Autobus odjížděl okolo půl 8 a do 150 kilometrů vzdáleného Tulumu jsme dorazili okolo 10 hodiny dopoledne.

Rovnou před autobusovým nádražím v Tulumu jsme si vzali taxi k ubytování Coco Tulum - Cabañas, které je přímo na pláži. Už jsme tam měli hotovou rezervaci z předchozích dnů, takže nás recepční rovnou ubytoval.

Dostali jsme malou chatku s rákosovou střechou a zdmi z 5-ti centimetrových kmenů stromů, z vnitřní strany omítnutých. Alespoň podlaha byla vylitá betonem a na vyvýšeném soklu byla už matrace na spaní. Okolo matrace byla moskytiéra, abychom se mohli vyspat a nesnědli nás v noci komáři. Věci jsme si mohli nechat na závěsných poličkách. Poličky zavěšené na lanech dávaly smysl, protože vše co zůstalo na zemi během chvíli objevily zástupy mravenců.

Tentokrát jsme měli ubytování se společnými sprchami a záchody. Zprvu jsme se toho obávali, ale koupelny byly ve výborném stavu, vše čisté a několikrát denně uklizené. Lepší, než kolikrát koupelna na pokoji. Dokonce tekla i opravdu teplá voda.

Ubytování opravdu senzační, protože ode dveří to bylo jen 20 metrů k azurovému moři. Ani jsme nepotřebovali klimatizaci, protože rákosová střecha dobře větrala, takže klima bylo příjemné jak ve dne, tak i v noci.

Jen nám na recepci říkali, ať si nenecháváme nic cenného v chatce, že jsou občas vykradené, když jdou lidi na jídlo. No vůbec se nedivím, protože k chatce byl jen malý visací zámek. Ten otevře skoro každý, a kdo ne, tak petlici vypáčí i malý prcek.

Úterý, 26. října 2010

Ženě nebylo moc dobře a bolelo ji opět břicho. Takže jsme ani nikam moc nechodili a váleli se jen u moře nebo leželi v houpacích sítích.

Moře bylo super. Všude klid s posloucháním šumění moře a chechtání racků. Odpoledne přišli na pláž sousedi. Pán uměl dobře kiteboarding - to je poměrně nový sport. Na nohou je přidělané prkno, takový menší surf a od pasu je na třech lanech přidělaná plachta (drak), do které se opírá vítr. Řídí se to jen dvěma lanky, které po přitažení či puštění mění směr a tvar draku a tedy i směr jízdy po moři. Z dálky to vypadá jednoduše, ale rozhodně jednoduché to nebude.

Také odpoledne dorazili naši známí z Palenque a jelikož měli auto, tak jsme využili, že jedou na nákup do města a svezli se s nimi. Nakoupili jsme zásobu vody a nějaké jídlo na dnešní a zítřejší den.

Ve čtvrtek se budeme přesouvat do Playa Del Carmen a tam už máme zaplacený all-inclusive pobyt a tedy více jídla kupovat nemusíme.

Večer jsme všichni šli na společnou večeři do restaurace. Bylo to jen asi 100 metrů od našeho ubytování. Jídlo vcelku dobré, ale poměrně drahé. Ono je to v této oblasti všechno dražší. Je to poměrně luxusní část Tulumu a hlavně je vše přímo u moře, kde jsou ceny cca 2x vyšší než jinde.

Středa, 27. října 2010

Ženě už bylo o něco lépe. Možná to bylo i únavou z posledních dní. Dnes jsme opravdu neměli nic v plánu.

Tedy jsme se celý den jen váleli u moře. Konečně pořádná relaxace po náročných dnech!

Tady bych vydržel i týden. Jsme tu poslední den, tak si to musíme ještě užít.

Večer jsme přišli do chatky a uložili se na spaní. Po chvíli ležení mi došlo, že jsem zapomněl zkontrolovat, jestli se nějaký komár přes den nedostal do prostoru moskytiéry. Ten by se na nás do rána vyřádil.

Vstal jsem a ještě rozsvítil světlo. Prošel jsem okolo matrace a koukám, že na boku mé matrace je něco černého. Koukám ještě trochu blíže co to je a zjištění mne opravdu šokovalo. Byl to asi 10 centrimetrů dlouhý škorpión. Vzal jsem botu a zlikvidoval ho. Jen škoda, že mne nenapadlo si ho vyfotit před jeho anihilací. Na fotografii už mám jen jeho zbytky. Spát s tímhle v posteli. Kdybych se tam nepodíval, byla by téměř jistota, že ho v noci přimáčknu nohou. On se nemohl dostat ven, protože okolo nás byla moskytiéra.

Ráno jsem říkal na recepci, co jsme měli v posteli. Čekal jsem, že bude recepční překvapen, ale ten říkal: "Ano, občas tu jsou". Také, že se přes den schovají na tmavých a chladnějších místech (třeba pod kameny) a pak až v noci jsou aktivní.

Doporučoval nám se vždy podívat do bot před jejich ubutím, jestli v nich nějaký není schovaný. Zdravý dospělý by však měl po bodnutí jeho jed přežít. No uklidňující to stejně moc není.

Čtvrtek, 28. října 2010

Ráno jsme zabalili věci a objednali si taxi do centra Tulumu před autobusové nádraží. Tam jsme si koupili lístky do 65 kilometrů vzdáleného města Playa Del Carmen. Od rána jsme ani nepospíchali, protože check-in v hotelu Sandos Playacar Riviera je až po 2. hodině odpoledne. Hotel jsme měli už objednaný a zaplacený z ČR. Měsíc před odjezdem jsem narazil akční promo nabídku na Internetu a objednal dvě noci v tomto luxusním hotelovém komplexu za výbornou cenu.

Po příjezdu do Playa Del Carmen jsme si opět vzali taxi, protože od autobusového nádraží to bylo k hotelu několik kilometrů a v poledne se tahat s batohy na zádech se nám vůbec nechtělo. Taxík nás odvezl přímo před recepci. Vyřídili jsme všechny formality s recepční a v půl třetí už nám vezl poslíček batohy na pokoj. Sandos hotel je vlastně komplex několika budov a zhýčkané turisty mezi jednotlivými budovami převáží free taxi servis. Klidně jedou i jen 100 metrů. Neskutečné.

S pokojem jsme byli nadmíru spokojeni, velký a čistý pokoj, v koupelně sprchový kout a vana s vířivkou. Mezi koupelnou a ložnicí s obývacím pokojem bylo okno, které když se otevřelo, tak se z vířivky dalo koukat i na televizi. ;-) V rámci promo akce nám poslíček navečer donesl lahev chlazeného šampaňského a misku čerstvých jahod. Ó, jaký to rozdíl, když pomyslím na naše ubytování v Guatemale. Pokoj měl i pěknou terasu a na trávníku pod ní se potulovala skupinka nosálů. Zaměstnanci hotelu je tolerují a nosálové mají spoustu zbytků jídla od hostů.

Odpoledne jsme si zašli zaplavat do moře a taky jsme vyzkoušeli hotelové bazény. Po koupání nám docela vyhládlo, vrátili jsme se na pokoj, oblékli se a šli na dobrou večeři. Výběr byl z nepřeberného množství jídla z lokální i zahraniční kuchyně. Po večeři následoval zábavný program. Spát jsme šli o něco později, taky zítra nikam nespěcháme.

Pátek, 29. října 2010

Po výtečné snídani jsme se šli koupat do bazénu. Uprostřed bazénu byl bar s židličkami ponořenými ve vodě. Alkoholické míchané nápoje se daly tedy objednat přímo z vody a taktéž je ve vodě v neomezeném množství rovnou konzumovat. Ráj to pro alkoholiky. :-)

Odpoledne jsme šli k moři, kde jsem zjistil, že v rámci ubytování si lze půjčit katamarán. Chvíli jsem pozoroval hosty, kteří se s katamaránem proháněli po moři. Nepřišlo mi to nijak složité na ovládání a tak jsem došel k půjčovně, že bych si jeden půjčil.

Chlápek z půjčovny se mne ptal, jestli s tím mám zkušenosti, tak jsem mu říkal, že jen teoretické. No to nebylo dostatečné, že dokud s ním neumím, tak mi ho nemohou půjčit. Smutně jsem šel zpátky k lehátku a zase pozoroval, jak se s ním plaví ostatní hosti. Říkám si, že na tom nemůže být nic těžkého, jen točí kormidlem a občas něco dělají s plachtou.

Počkal jsem hodinu, než se vyměnil personál v půjčovně a zkusil to znovu. Tentokrát jsem si trochu vymýšlel a obsluze jsem řekl, že jsem už kdysi na katamaránu plavil. No moc mi nevěřili, ale ukecával jsem je, až mi řekli, že tedy ok, že si mne vyzkouší a když budu schopen s tím plout, tak mi ho půjčí. Super. Vyrazili jsme. Po větru katamarán plul jak střela. Pak mi chlapík řekl, ať obepluji bójku a vrátím se. Tak jsem otočil kormidlem, ale jakmile jsem se dostal proti větru, nešlo s tím více dělat. Ať jsem kroutil kormidlem jak jsem chtěl, vítr mi stáčel katamarán do původního směru.

Chlapík se viditelně bavil, a nechal mne se s tím trápit. No po 3 minutách jsem rezignoval a musel přiznat, že katamarán zpět nedostanu, že maximálně tak ještě těch 200 metrů ke břehu doplavu. Chlápek přitáhl plachtu, pootočil kormidlem a i téměř proti větru mu katamarán plul zpět k pobřeží. Hmm, byl jsem smutný. Ze břehu to vypadalo jednoduše, ale ten trik s plachtou jsem na dálku neodhalil.

Chlapík mi nabídl, ať přijdu druhý den ráno, že mi dá pár lekcí a pak mi to bude moct půjčit. Tak že by to přeci jen nakonec šlo? Už se těším na zítra.

Dnes na večer máme zarezervovanou "a la carte" večeři v mexickém stylu. Takže jsme šli od moře o něco dříve, abychom se v klidu na večeři připravili.

Večeře excelentní, různá tradiční mexická jídla, dobré pití a k tomu živá hudba mariachi - hudebníci v tradičních oblecích co hrají na trumpety, kytary a další nástroje mexické lidové písně.

Spát jsme šli poměrně dlouho, chtěli jsme si ještě dnešní večer užít zábavy a čistého konzumu.

Sobota, 30. října 2010

Dnes nám bohužel končí pobyt v tomto ráji. Tady člověk nemusí dělat vůbec nic a jen se o něj celý den starají.

Netrpělivě jsem se těšil na kurz plavby na katamaránu. Po snídani jsme šli hned k moři. Ale jaké to zklamání, chlapík v půjčovně mi říkal, že bohužel nefouká vítr, ať přijdu na lekci třeba odpoledne. To mám smůlu, protože dopoledne už musíme vyklidit pokoj a odpoledne už tu nebudeme. Tak tedy někdy jindy. Ale rád bych si to někdy vyzkoušel.

No nic, musíme se vrátit na pokoj, zabalit si těch pár našich věcí a pokračovat dále. Vyřídili jsme check-out na recepci a přemístili se o 2 kilometry dále, do už opět malého a obyčejného pokoje v hotelu Tucan v centru města Playa del Carmen.

Zase až tak obyčejný pokoj to nebyl, protože každý pokoj v hotelu byl upraven v jiném stylu na motivy díla Fridy Kahlo. My jsme měli pokoj v kávovém stylu. Na stěnách byly malby z kávových plantáží a ze stropu visely na lanech kafe mlýnky a sáčky se zrnkovou kávou.

V pokoji jsme se však moc nezdržovali. Součástí hotelu je i pěkný venkovní bazén, ale ten jsme ani nevyužili, protože jsme si chtěli ještě prohlédnout město.

V okolí Playa del Carmen je mnoho věcí k vidění, ale v centru je (kromě azurového moře) bezesporu hlavní atrakcí nákupní třída na ulici Quinta Avenida - něco jako 5th Avenue v New Yorku.

Nákupní třída kopíruje linii moře a je dlouhá skoro 3 kilometry. Samozřejmě je zde mnoho obchodů, kaváren, restaurací, barů, diskoték a ... spousta turistů.

Večer jsme si ještě došli na dobré jídlo a šli brzo spát, protože ráno odjíždíme na naši poslední zastávku - zpět do Cancúnu, kde už budeme poslední noc před odletem domů.

Neděle, 31. října 2010

Brzo ráno jsme došli na autobusové nádraží a vyrazili do poslední zastávky naší dovolené, tedy zpět do 70 kilometrů vzdáleného Cancúnu.

Tentokrát jsme chtěli ubytování v hotelové zóně, abychom byli blíže k moři. Našli jsme si malý hotel Marina Club, který je přímo na třídě Kukulkan (Poznámka: Hotel byl rok po našem pobytu zbourán a na jeho místě vyrostl fádní komplex několika hotelových budov).

Pokoj nebyl zrovna levný, ale poslední noc jsme chtěli mít klidné spaní a hlavně, aby to nebylo daleko k moři. Kousek od hotelu je marína na Playa Linda, ze které plují výletní lodě na Isla Mujeres. To je poměrně výhodné, protože ušetříme čas cestováním do Puerto Juaréz, ze kterého taktéž plují lodě na ostrov. Přístav v Puerto Juaréz je však na druhé straně města.

Hned po ubytování jsme vyrazili si koupit lístek na Isla Mujeres (alias ostrov žen). Loď odplouvala ve 12:30 a jelikož plula poměrně rychle, tak za necelou ¾ hodinu už jsme byli v přístavu na ostrově. Našim dnešním programem je návštěva želví farmy Tortugranja a pak koupání v moři.

Na želví farmu nás odvezla pravidelná linka místního autobusu. Na farmě nám průvodce řekl mnoho o želvím životě a jak farma na jejich záchranu funguje. Dozvěděli jsme se, že si želvy pamatují, na kterém ostrově se narodily a na stejný ostrov se pak vrací naklást vajíčka a tedy dát život novým generacím. Na ostrově ty vajíčka z pláží vybírají a opatrně je převáží na farmu, kde želvám pomohou před predátory po dobu prvních několika měsíců jejich života.

Jednotlivá vývojová stádia želvy pak odpovídají bazénu, ve kterém zrovna jsou. Tedy od těch nejmenších (5 centimetrových) želviček až po 40 centimetrové kusy. Po dovršení určitého věku je pak z farmy vypouští do volného moře. Starají se i o zraněné želvy, takže v těch největších bazénech měli až 80 centimetrů dlouhé želvy. Pro ty si mohou návštěvníci koupit krmení a pozorovat je při "lovu" potravy.

Po prohlídce jsme došli k pláži Lancheros, ale nejsem si jist, zda-li byla úplně veřejná či patřila jen místnímu hotelu. Každopádně jsme si tam fajnově zaplavali.

V pozdním odpoledni jsme se vrátili zpět do přístavu a loď nás dovezla až k téměř našemu hotelu. To už venku byla tma. Jak jsem psal, tma přichází o hodně rychleji než v ČR.

Pondělí, 1. listopadu

Toto je náš poslední den v Mexiku. Zabalili jsme si věci a uložili si je na recepci.

Po snídani jsme využili místní autobusovou dopravu a nechali se dovést asi 2.5 kilometru k pláži Playa Gaviota Azul, která leží v samém cípu Zona Hotelera. Moře je v této části opravdu azurové a horké jak kafe.

Celý den jsme se už jen váleli u moře a vzpomínali na celou naši cestu. Některé vzpomínky nebyly zrovna dobré, jiné, jako například dnešní slunění, zase strašně nabíjející energií. To moře tu mají fakt nádherné. Škoda, že dnes letíme zpět do Prahy, vydrželi bychom tu jistě ještě několik dní.

Po 16 hodině jsme se osprchovali na pláži a vyrazili lokálním autobusem zpět pro naše uložené věci v hotelu Marina Club.

Na letiště jsme si už vzali taxi. Letadlo do Amsterdamu odlétalo na čas v půl 9 večer.

Úterý, 2. listopadu

Noc jsme prospali v letadle a okolo 13 hodiny jsme bezpečně přistáli na letišti Schiphol. Před dalším letem jsme měli 3 a půl hodiny času, tak jsme si prošli duty-free obchody a koupili si dobré holandské sýry. V 16:30 jsme už odlétali z Amsterdamu a o hodinu a půl dosedáme na přistávací dráhu letiště Ruzyně.

Pokud bych měl shrnout naši poznávací cestu, tak Mexiko je nádherná země s mnoha památkami, výbornou kuchyní, nedotčenou přírodou a azurovým mořem. Na druhou stranu mimo hotely není hygiena zrovna na evropské úrovni. Taky je znát velký rozdíl v příjmech lidí, kde zde žije plno lidí na ulici. Boháči mají svoji haciendu vždy za vysokou zdí a s ostnatým drátem k tomu. To moc pěkné není, ale vědí proč to tam mají. Belize má velkou výhodu, že se zde dá domluvit anglicky. Ostrovy jsou plné užasných lidí, panuje tu pohoda a klid. Belizská pevnina nám nepřišla nijak bezpečná. A Guatemala? Škoda slov. Ta se nedá považovat za bezpečnou zemi. Taky musím říct, že mám statečnou ženu, že to všechno se mnou zvládla. O dva roky později už jsme procestovali jihovýchodní Asii, ale o tom někdy zase příště. No a pokud bychom se měli někdy vrátit do střední Ameriky, tak už jen na koupání v karibském moři na pobřeží mezi Cancúnem a Tulumem.

-- Adiós y hasta la próxima vez.