Mexiko, Belize a Guatemala - 1. díl

Sobota, 25. října 2003

Praha – Vstával jsem poměrně ve spěchu, protože předešlý večer jsem měl sraz ze školy a doma u mne nečekaně přespával ještě kamarád a brácha. Věci už jsem měl všechny připravené, ale pro jistotu poslední kontrola: pas, peníze i letenky mám, vše je snad v pořádku. Na autobus jsem přiběhl s asi 15 minutovým zpožděním. Při mé smůle mi před nosem ujelo i metro. Pavel, druhý člen výpravy, už na mě netrpělivě čekal na zastávce Dejvická. Než přijel autobus číslo 119, co nás vezl k letišti, stihli jsme si koupit ještě nějaké bagetky (ty se nám později opravdu hodily). Po skoro půlhodinové jízdě busem se konečně objevily letištní hangáry s odletovým terminálem. V odbavovací hale byl ještě čas koupit malý poznámkový blok, aby bylo kam psát tyto poznámky z naší, více jak 3 týdenní, výpravy po Mexiku, Belize a Guatemale. Odbavení proběhlo bez sebemenších problémů. Letadlo odlétalo přesně na čas v 10:20. O hodinu později jsme byli už o 400 km dále ve Frankfurtu, kde jsme museli počkat 3 hodiny na navazující letadlo. S Pavlem jsme si prošli duty-free obchody a taky ještě na poslední chvíli potrénovali španělštinu. V 14:40 už sedíme v Boeingu 747 Jumbo a startujeme směr Mexico City. Než se odlepí od země takovýto několika set tunový brouček uběhne pěkných pár desítek sekund (dle mých stopek to bylo něco okolo minuty). Během letu nebyly žádné problémy a o 9.600 km dále vystupujeme, po více jak 11 hodinovém letu, docela zničení. V Mexico City bylo něco okolo 20 hodin a doma 3 ráno ;o)

Po našem odbavení čekáme na posledního člena výpravy - Honzu alias IAčka, který s námi nemohl letět, protože v letadle už bylo plno (pozdě si tento výlet rozmyslel) a kterýžto letěl přes Frankfurt a Chicago v jiných časech. Jeho přílet měl být hodinu po našem. Jenže, co osud nechtěl, jeho letadlo mělo zpoždění a mexikáni se to jaksi neobtěžovali zobrazit na tabulích s příletovými časy. Pavel šel zjišťovat co se stalo a já hlídal naše batohy. Naštěstí se Honza objevil dříve než ho nechal Pavel vyvolat. Dobře, takže jsme všichni v pořádku, a teďka rychle najít nějaké ubytování a jít konečně spát. Ještě jsme si vyměnili peníze, protože na letišti mají v Mexiku nejlepší kurzy (což jsme už ostatně měli předem zjištěno z průvodců). Bylo už po 22 hodině, říkali jsme si tedy, že můžeme mít už problém najít nějaký slušný hotýlek. Jak se nám později ukázalo, po celém Mexiku je večer opravdu živo a není žádným problémem i v těchto nočních hodinách sehnat ubytování.

Měli jsme předem vyhlídnutý hotel Rioja, který je přímo v centru. Metrem se nám to už takhle pozdě nezdálo bezpečné, proto jsme se rozhodli vzít si raději taxi. Taxi přímo na letišti bylo děsně drahé. Nakonec jsme se nechali odchytnout naháněči a vzali si taxi za 192$ (pesos). Nelekněte se značení, protože po Mexiku se pod znakem $ myslí mexické peso a ne US dolar, rozhodně není na škodu si cenu a měnu s řidičem vyjasnit. Taxi bylo přes silnici naproti letištní hale (letištní taxikáři nás varovali, že taxi přes cestu může být nebezpečné, ostatně tak píší i v LP). Pod LP je myšlen skvělý průvodce z nakladatelství Lonely Planet... Když jsme se dohodli s naháněčem, ještě jsme netušili, že to jeho taxi parkuje právě přes silnici, no co se dalo dělat. Možná proto, že jsme byli tři, tak nebyl s taxikářem žádný problém. Ten náš taxikář jel po městě snad 130 km rychlostí, přejíždění plné nebo dokonce dvojité čáry ho očividně nijak nevzrušovalo. Po ¾ hodinové závodní jízdě jsme byli konečně v centru před, námi vyhlédnutém, hotelem Rioja.

Ještě jsme nevěděli jaké jsou ceny za noc v Mexiku, takže jsme byli docela překvapeni vysokou cenou za pokoj. Asi o 40 metrů dále, směrem k centrálnímu náměstí Zócalo, jsme však našli jiný a velmi levný hotel Zamora. Cena pro tři byla 150 pesos, což bylo dostatečně levné, takže jsme to vzali. Ubytovali nás ve třetím patře. Koupelny byly společné na chodbě a to buď v prvním a nebo ve druhém patře, avšak v tom druhém jim nefungovalo světlo. Osprchoval jsem se v koupelně v prvém patře, už nijak zvlášť teplou vodou, a zaplul jsem raději do spacáku, protože jsme nějak nedůvěřovali čistotě jejich postelí... i když asi byly v pohodě. Spát jsme šli skoro o půlnoci (u nás je 7 ráno).

Neděle, 26. října 2003

Ráno jsme se vykopali z postelí, sbalili spacáky a šli na centrální náměstí Zócalo. V neděli dopoledne bylo náměstí úplně prázdné.

Udělali jsme pár fotek a zaběhli do metra. Metro stojí po celém Mexico City stejně a to jenom 2 pesos, což je cena téměř stejná jako u nás (tj. 12Kč). Jízdenka do metra není časově ani vzdálenostně omezená. Naším cílem bylo dostat se na terminál Oriente, přes který se odbavují cesty ve směru na východ od Mexico City. Vybrali jsme nejkratší trasu přes přestupní stanici „Piňo Suaréz“ do stanice „San Lázaro“. Při přestupu jsme byli trochu dezorientovaní, ihned si nás všimli místní, kteří se snažili pomoci a případně si i popovídat. Naše španělština nebyla až zas na takové úrovni, aby jsme si mohli povídat a všemu rozuměli, ale i tak jsme pochopili, co nám chtěli říct a sami jsme taky ze sebe něco dostali. Každopádně mexikánci jsou velice komunikativní národ. Zastávka metra je přímo pod terminálem Oriente, takže jsme nemuseli dále bloudit a stáli jsme uprostřed ohromné kruhové haly ze které odjížděli autobusy různých společností všemi směry.

Po chvilce vybírání společnosti se kterou pojedeme jsme zvolili společnost AU (druhá třída). Jinak když jsem se dostal k třídám, sice se v Mexiku autobusy dělí do tříd. Každá třída má svá specifika. Nejluxusnější třída - daimanotvá, pak první třída, druhá třída, atd... Jednoznačně se pozná třída nastaveným stupněm chlazení. Čím lepší třída, tím více mrazí. Takže do první třídy rozhodně nezapomenout na teplé oblečení. A není druhá třída, jako druhá třída jinde, viz. dále ;o) To, kterou třídu vybrat je poměrně obtížná otázka. Pokud jsou mezi body A a B například hory, vybral bych první třídu, kde jsou v ceně dálniční poplatky. Druhá třída pravděpodobně pojede mimo dálnici a serpentýny mezi horami. Pokud je mezi body A a B rovinna, tak druhá třída by mohla být skoro stejná jako první třída. U nižší třídy může být někdy problém, že cesta s ní může být o dost delší, např. autobus sbírá školáky a projíždí všechny vesnice po cestě.

Vybrali jsme si autobus do přímořského města Veracruz za 192 pesos/os. Cesta trvala skoro 7 hodin (od 9 ráno do 4 odpoledne)! Cestou byla vidět sopka La Malinche (4.460 m.n.m.) a spousty kukuřičných nebo agávových polí. Pohledem z autobusu se nám zdálo, že je venku docela chladno, ale po vystoupení z klimatizovaného autobusu nás čekalo pěkné dusno (v Mexico City bylo sice chladněji, ale taky je ve výšce 2.300 m.n.m.). Hlavní úkol bylo najít nějaké dobré ubytování. První hotel byl opět docela drahý. Po chvilce hledání nás odchytnul jeden z místních, jestli nechceme jít k němu. Nabídnul nám jeden pokoj v jeho rodinném domě, který byl sice dezolátním stavu avšak za příznivou cenu za noc (150 pesos/pokoj). Protože se s ním dalo domluvit anglicky, ukolébalo nás to na pochybách a pokoj jsme nakonec vzali. Cena byla dobrá, ale nevýhodou byl fakt ošklivý pokoj, kde bych nespal, pokud bych neměl s sebou spacák. V pokojích bylo děsné vedro a špinavé povlečení. Chtěli jsme si prohlédnout celé město, proto jsme v pokoji nechali jen batohy a cennosti si vzali do malých batůžků s sebou. Došli jsme k pobřeží, pak i k pobřežnímu majáku, odkud byl pěkný výhled na celý přístav a ohromné lodní doky. Pavel se vykoupal, ale mě i Honzovi se voda zdála trochu špinavá, i když byla docela teplá. Zašli jsme na malou večeři, dali si pivíčko Superior, Coronu, atd. Pivo stálo okolo 16 pesos, což je oproti našim lidovkám za pivo docela drahé, ale nebylo špatné a pěkně nás osvěžilo. Cestou domů nás otravoval nějaký mexikán, ale po chvíli dal pokoj.

Horší byl samotný návrat na pokoj. Před vchodem stála tlustá Mexikánka a že nás nemůže pustit dovnitř. Po chvilce přišla její dcera s anglicky psaným vzkazem od „managera“, že mu někdo ukradl mobilní telefon ... no tě pic, druhý den v Mexiku a už problém. No šli jsme s tou její dcerou za jejich šéfem, ten akorát večeřel. Po dlouhém dohadování, kdy on tvrdil, že ho měl na stole a nikdo jiný kromě nás v domě nebyl a naší argumentaci, že nic nemáme a ať si klidně zavolá policii, nás nechal být a pustil zpátky na pokoj. Důkladně jsme prohledali pokoj i naše věci, jestli nám ho tam někde neschoval. Nic jsme nenašli, rozhodli jsme se dále nesetrvávat v tomto „hotelu“. Kdyby přijeli policajti, mohli by nás zdržet nebo zkazit i celou dovolenou, takže jsme se sbalili a vypadnuli.

O kousek dál, hnedka vedle autobusáku, byl vysoký hotel Central. Za nyní poměrně vyšší cenu (280 pesos) jsme měli velký a hlavně čistý a bezpečný pokoj. Co potěšilo bylo to, že v koupelně tekla konečně teplá voda! Jedinou nevýhodou pokoje byl hluk z blízkého autobusového nádraží.

Pondělí, 27. října 2003

Ráno jsme vstávali poměrně brzy, nechtěli jsme mít problémy ještě s tím "ztraceným" telefonem. První autobus do San Andrés Tuxtla nám jel v 6:45 (75p/os). Bus jel zhruba 3 hodinky, tedy v San Andrés jsme byli okolo 10h dopoledne. Batohy jsme si nechali v úschovně, která nebyla nijak drahá. San Andrés je malé městečko. Sice dle průvodce má přes 50 tisíc obyvatel, ale my by jsme jich tipnuli tak maximálně na 10 tisíc a to ještě hodně rozmístěných po okolí. Rozhodně v tomto městečku není mnoho turistů, tedy dá se říci, že jsme byli místní atrakcí. Město je také známo jako hlavní město cigaret. Na cigaretovou továrnu nám však už čas nezbýval, tak snad někdy příště... Našim hlavním cílem byl vodopád Salto de Eyipantla, který je asi 15km za městem. Z autobusového nádraží tam nic samozřejmě nejelo, tedy museli jsme vyhledat místní dopravce.

V pekařství jsme zjistili přesný směr a to, že místní mikrobus jezdí ze zeleninového trhu. Tržiště alias Mercado lze nalézt ve většině mexických vesnic a měst. Na těchto tržištích lze koupit skoro cokoliv, i když některé jsou specializované, jako v tomto případě jen na zeleninu. Najít trh nedalo moc práce, protože stačilo sledovat proudění zelinářů a asi po 10 minutách jsme byli na zastávce. No zastávka je silné slovo, zastávka tam neexistovala, ale něco co mohlo kdysi být mikrobusem tam na nás čekalo. Zaplatili jsme za každého 5p a usadili se mezi místní zemědělce. Ti si nás se zájmem prohlíželi, protože asi každý den tam bílého turistu nevídají. Až po lehké konverzaci, kde jsme se ptali, jestli nás to určitě doveze do vesnice k vodopádům se dali trochu do řeči a začali se i usmívat. Po průjezdu několika malými vesničkami jsme dorazili do cílové vesničky Eyipantla, odtud ten název pro vodopád. Po zastavení jsme se ještě stačili zeptat řidiče, jak často jezdí bus zpátky do města. Odpověď nás dostatečně uspokojila, protože říkal - každých 20 minut. Prošli jsme vesnicí, kde jsme opět byli místní atrakcí. Slepice se proháněly po cestě a místní kluci si hráli fotbálek.

Po 10 minutách chůze se objevil konec vesnice, kde už byl slyšet hukot vodopádu. Vybrali jsme si cestu vlevo a pak po schodech dolů. Přišli jsme k pokladně, kde místní chtěli 5p/os za vstup. Dostalo se nám informace, že k vodopádům existuje i druhá cesta a to horní a ta vede přímo nad vodopád. Platí tam i stejná vstupenka. No už jsme byli na cestě pod vodopád proto jsme seběhli 242 schodů dolů. Dole bylo pár stánků s oblečením, no vcelku neměli nic zajímavého. U vodopádu, který je zhruba 50 metrů vysoký a 40 metrů dlouhý, bylo mlžno od vodní páry. Fotit v této mlze bylo docela umění, bylo tak asi stylem udělat rychle jednu fotku vrátit se a vyčistit objektiv... Když jsme si vše prohlédli, vydali jsme se druhou cestou nad vodopád. Cestou jsem uviděl největšího pavouka jakého jsem kdy viděl. Asi 15cm macek na pavučině co měla na délku určitě takových 10 metrů. No hezký zvířátko domů ;o)

Druhá cesta vedla přes provazový most přímo nad vodopád. Udělali jsme ještě pár fotek a vrátili se zpět k autobusu. Autobus už čekal na zastávce, ještě nabral pár místních a už startoval. Za chvíli jsme byli zpátky na tržišti v San Andres.

Bylo skoro poledne, což byl akorát čas na to dát si něco k jídlu a pití. V bufetu jsme koupili sendviče a jejich oranžovou limonádu. Jelikož bylo pondělí poledne, což je den, kdy bereme anti-malarika Delagil, každý jsme spolknuli po jedné fakt nechutné tabletce. Po obídku jsme začali zjišťovat, jak se dostaneme do 320 km vzdáleného velkého města Villahermosa. Na přepážce nám řekli, že autobus první třídy jede až v 18h a tedy do města by jsme přijeli až dlouho v noci. Po předchozích dnech jsme byli rozhodnuti snažit se do cíle dorazit pokud možno za světla. V LP psali ještě o jiném autobusovém nádraží odkud jezdí druhá třída. Nádraží druhé třídy je asi o 200 metrů dále ve směru příjezdu od Veracruzu. Věděli jsme hnedka kde je, protože jsme ho dopoledne viděli z okna našeho ranního autobusu. Po přechodu na druhý autobusák jsme se začali dohadovat, jak se dostaneme do Villahermosa. Dlouhým dohadováním jsme zjistili, že přímo žádný autobus nejede, že si můžeme vzít autobus do 200 km vzdáleného města Coatzacoalcos alias, jak ve zkratce říkají místní, Coatzo a pak přestoupit na autobus do Villahermosa.

Dohodli jsme se, že to bereme (lístek stál 62p/os). Jak jsem psal na začátku není druhá třída jako druhá třída. Tento jistě už dávno vyřazený, i když stále pojízdný vehikl, kterému nešly některé okna zavírat, o tlumičích snad ani nikdy neslyšel, nás vzal na 4 hodinovou cestu. Cestou nastupovalo a vystupovalo docela dost školáků, které ten křáp rozvážel ze škol domů po vesnicích. Cesta byla ubíjející, asi si dokážete představit co to je jet 200 km po silnicích 3 třídy. Po strastiplné cestě jsme tedy konečně dorazili do města Coatzo. Město se zdálo být docela velké, dle mapy přístavní město. Neměli jsme mnoho času na prolezení města, protože asi za 1 hodinku nám už jela první třída přímo do 100 km vzdálené Villahermosy (85p). Tří hodinová cesta mě už zmohla, takže jsem cestou upadl do říše snů. Vzbudil jsem se až přímo na místě v 9 hodin večer. Dle průvodce LP jsme vyhledali v 350 tisícovém městě doporučovaný „hotel del Centro“ (260p/pokoj). Pokoj byl opravdu čistý a s pěknou koupelnou, takže vřele doporučuji.

Úterý, 28. října 2003

Ráno jsme vyspávali a relaxovali. Okolo 9 hodiny jsme šli najít něco k snědku. Prošli jsme pár ulic a narazili na výbornou pekárnu. Všichni jsme si dali sladkou taštičku plněnou párkem a pak na cestu kousek něčeho, co připomínalo náš mazanec. Zapili jsme to hrníčkem kafe v kafetérii. Komplet snídaně vyšla na 24 pesos. S plným žaludkem se už dál pokračovalo bezvadně. Cestou jsme se ještě stavili koupit jízdenku do městečka Palenque. Sehnali jsme odpolední spoj první třídou v 16:40 za 75 pesos. Prošli jsme se čtvrtí bohatších spoluobčanů, kteří žijí v okolí jezera Laguna de las Ilusiones. Všechny hezčí domy byly za pořádným plotem a občas dozdobeny ostnatým drátem. Většinou byl dům hlídán i nějakým psem, i když v tom vedru, které se začínalo dělat, jich většina byla zalezlá ve stínu a kdoví jestli by se zvedli.

Dnešním cílem byl park a muzeum, kde jsou umístěny kamenné hlavy olméckých válečníků. Park je na severo-západě města a je zhruba 2 km dlouhý. Vstupní brána je ze severo-východu. Vstup do parku je samozřejmě placený a vcelku milá paní v pokladně po nás chtěla 30 pesos za osobu. V parku je kromě olméckých památek ještě malá zoologická zahrada s krokodýly, opicemi, hady, leopardy a papoušky. To co mě překvapilo, že i v Mexiku mají veverky.

Hlavní atrakcí parku však jsou asi 2 metrové kamenné hlavy olméckých bojovníku (každá váží okolo 24 tun). Celkem se našlo pět hlav, v parku jsme viděli pouze dvě velké. Dle průvodce byly původně nalezeny v okolí 130 km vzdáleného města La Venta, kde jsou dnes zanechány alespoň jejich kopie. Během návštěvy parku nás pronásledovaly davy odporných komárů, které se ještě znásobily po půlhodinovém dešti. Taky v LP nás dostatečně varovali před vstupem do parku bez repelentu. Zoo-park a muzeum v jednom se dá projít zhruba tak za hodinku. Na zoo navazuje „Parque Tomás Garrido Canabal“, kde jsme si koupili nanuky a v pouličním stánku výborné hot-dogy nadopované čerstvými papričkami jalapeňos. Po obědo-svačině jsme se vrátili do hotelu, kde jsme si vyzvedli naše batohy. Paní jsme ještě nechali 10 pesos spropitné, což ji úplně rozhodilo. Zřejmě na to nebyla zvyklá, ale zdálo se nám správné ji něco dát, že nám ty batohy pohlídala. Autobus jel skoro až v 5h odpoledne, takže jsme měli ještě zhruba 2 hodiny času. Při dopoledním hledání pekárny jsme narazili na pobočku KFC. Hamburgrárna bylo přesně to místo, kde lze pohodlně zabít čas před odjezdem. KFC v Mexiku je téměř stejné jako u nás, avšak oproti ostatním podnikům ve Villahermosa mělo dvě výhody a to slušnou klimatizaci a čisté záchody.

Po lehkém obídku jsme se vydali na bus. Venku nás opět omráčilo děsný vedro, ale už to nebyl tak šílený pařák jako v poledne. Autobus vyrazil přesně načas na 140 km dlouhou cestu, akorát cesta se prodloužila o více než půl hodiny. Možná to bylo způsobeno vojenskými hlídkami na silnici. Každý z vojáků měl přes rameno samopal, občas i s prstem na spoušti, no příjemný pocit to nebyl, ale autobus pustili bez problémů dál. To proč byly hlídky na silnici se vysvětlilo až když jsme mrknuli na mapu, důvodem byl přejezd ze státu Tabasco do státu Chiapas, ve kterém byly v roce 2000 násilná povstání. Do Palenque jsme přijeli okolo 18 hodiny, už za úplné tmy.

Dle LP jsme měli vytipovaný hotel „Posada Nacha’n Ka’an”, ale bohužel už byl plně obsazen. Vstřícný majitel nám doporučil jiný nedaleký hotel. Naproti jeho hotelu je přes ulici jiný hotel, na jehož jméno si nemůžu už vzpomenout, tím hotelem lze projít do jím doporučeném hotelu Yun-Kax, ve kterém už bylo volno. Recepční sice slibovala aqua caliente, ale o horké vodě se fakt nedalo mluvit. Nám to však stačilo a taky jsme nechtěli dál něco hledat. Měli jsme vcelku velký pokoj s třemi obrovskými postelemi za 250 pesos. Překvapením však byl asi 6 cm dlouhý šváb, který ležel na odtoku vody z koupelny. Po osprchování jsme skočili do spacáků.

Středa, 29. října 2003

Ráno jsme vstali okolo 7 hodiny a rozhodli se, že si nakonec pronajmeme stejný pokoj ještě na jeden den, protože jsme se chtěli podívat i na vodní kaskády Agua Azul. Zaplatili jsme tedy v recepci další den a šli najít nějakou restauraci, kde by jsme posnídali. V LP psali, že dobré snídaně jsou v hotelu Nacha’n Ka’an, který jsme už znali z předešlého večera. V planetce opravdu nelhali, umí dělat fakt dobré vaječné specialitky. Ochutnali jsme omelety, jak jinak než s dvěma druhy paprikových omáček (jedna zelená a druhá červená). Krom omáčky bylo trochu papriček přisypáno i do omelety, takže po naší úpravě byla fakt ohnivá. Vše jsme zapili sklenkami džusu, ale ne takového co nám dají v hospodě u nás. Džus byl z čerstvě vymačkaných pomerančů, které lokálně dozrály. Šťáva je sice méně sladčí, ale zase je o hodně sytější a má výraznější chuť.

Majitel byl úsměvný chlapík, který věděl „jak se dělá business“. Jak se později ukázalo, majitel uměl kromě španělštiny i velmi dobře anglicky, tedy dalo se s ním docela dobře popovídat. Dozvěděli jsme se, že před pár lety navštívil i Prahu, kde byl na dovolené. Mezi řečí nám nabídl, že by mohl zprostředkovat výlet do Agua Azul, Misol-Ha a Agua Clara za 120 pesos na osobu. No chtěli jsme tam stejně jet, takže jsme souhlasili. Cena se nám zdála vcelku vysoká, ale jak se později ukázalo byla odpovídající. Přesně v 9:00 pro nás přijel shuttle před jeho hotel. Cestou jsme nabrali dalších 8 lidí různých národností (němce, američany, španěly). První zastávkou byl vodopád v Misol-Ha, který je vzdálen od Palenque asi 30 km.

Řidič nám dal 30 minut na prohlídku, čehož jsme do poslední minuty využili. Voda padala z asi 40 metrové výšky do naprosto čistého jezírka. Místní kluci mi nabídli, jestli bych se nechtěl podívat do jeskyně, která je ukrytá za vodopádem. No taková nabídka se neodmítá, jenže jsem se nedohodl na ceně, což byla pěkná blbost, jak se později ukázalo. Kluk vytáhl z batůžku baterku, která byla ještě obalená igelitem, zřejmě kvůli vlhkosti. Cestou jsem se pěkně zmáčel, proud vody byl docela silný, ale přeskákalo se pár kamenů a došli jsme k cíli. Na levé straně byla ve skále soška nějaké madony, před námi byl menší vodopád, který byl zdrojem toho potoka, kterým jsme cestou sem brodili. Po krátkém prozkoumání vnitřku jeskyně jsme vyrazili ven. Venku však čekalo na mě překvapení. Kluk po mě chtěl za 3 minutovou prohlídku 25 pesos, který jsem ani u sebe neměl. No nakonec jsem to ukecal na 4 pesos a 1US dolar, ale nebyl nijak nadšený. No čas uběhl jak voda a našich 30 minut vypršelo, tedy rychle jsme nastoupili a pokračovali do další zastávky, 10 km vzdálené, „Agua Clary“.

Hlavní atrakcí v Agua Clara je přes 60 metrů dlouhý lanový most nad řekou. Most už byl docela zchátralý, občas v něm chyběly prkna, místy byly nahrazeny větvemi. Voda měla stejně jako v Misol-Ha zvláštní barvu něco mezi modrou a zelenožlutou. Nic dalšího v Agua Clara k vidění není. Cestou k mikrobusu už z dálky bylo slyšet slovo platanas, které pokřikovali malé indiánské děti. Platanas jsou malé banány, zhruba 6 cm dlouhé, které se často v restauracích podávají smažené. Dětem nemohlo být více jak 5 let a už musí pracovat a vydělávat. Koupil jsem si od nich tedy trs 12 banánů (asi za 10 pesos), které jsme s Pavlem stačili zpracovat než jsme došli k zastávce mikrobusu. Pokračovali jsme dalších 10 km do místa zvaného Agua Azul.

Cestou jsme museli místním zaplatit 2x mýtné za vjezd. Agua Azul je velmi známý, asi 2 km dlouhý komplex vodních kaskád. Řidič nám tentokrát dal 3 hodiny čistého času, které jsme chtěli jakse patří využít. Šli jsme podél vodopádu po schodech do kopce. Podél celé cesty jsou na levé straně stánky, kde se dá koupit spousta pěkných suvenýrů, občerstvení, atd. a na pravé straně jsou vidět desítky vodopádů.

Po 20 minutách stoupání jsme došli nakonec cesty, kde začínal prales a kde byla také ozbrojená hlídka, která nás dál nechtěla pustit. Našli jsme si plac, převlékli se do plavek a skočili do peřejí. Místy byl dost slušný proud, proti němu plavat byla opravdu dřina. Co se mi líbilo bylo vlézt si pod některý z vodopádů, kde dopadající voda tvořila doslova perličkovou koupel. Postupně se k nám přidávali i další turisti, takže za chvilku byl „náš“ plácek plný.

Blbnuli jsme tam minimálně hodinu. Po oschnutí jsme si koupili něco k pití a já jsem vyzkoušel místní speciality a to kukuřičnou měkkou placku plněnou hrudkovitým sýrem (podobné brynze) a taky tvrdou opraženou placku namočenou v krystalovém cukru. No lepší byla ta s tím sýrem.

Cestou zpátky k autobusu jsme prošli krámky. Ceny měli vcelku přijatelné, ale nechtělo se nám tahat s „nákupy“ ještě další tisíce kilometrů, které byly před námi. Došli jsme na dolní parkoviště, kluci se stačili ještě jednou vykoupat a už jsme nastupovali do shuttlu na zpáteční hodinovou cestu.

Večer jsme si šli prohlédnout město a taky si dát dobrou večeři. Vyzkoušeli jsme pivíčka SOL, XXL a černé pivo modelo Negro. K jídlu jsem měl pikantní (jak jinak) kuře s frijoles, což je rozmixovaná směs z černých fazolí. Po pivíčku a slušně stráveném dni se hezky usínalo ;o)

Čtvrtek, 30. října 2003

Ráno jsme si sbalili naše věci a dali si je do úschovy v hotelu za 10 pesos/osobu. Zašli do známé restaurace „snídárny“ z předešlého dne. Dali jsme si kafe a míchané vajíčka s jalapeňos... Po vydatné snídani jsme si našli colectivo (sdílená přeprava - cenově velmi příjemná, ale jede až po úplném naplnění) co nás odveze do archeologických nalezišť Palenque, tzv. ruin alias playas dle místního slangu. Cesta trvala skoro 20 minut a colectivo nás odvezlo k horní vstupní bráně. Za vstup do celého areálu se platí 37 pesos a lístek je platný i do muzea, které je v dolní části mimo areál. Hned po vstupu do areálu jsme se vydrápali na první pyramidu, poté jsme prošli přes „El Palacio“ což je čtyřstěnný objekt uprostřed kterého je strážní věž.

Archeologové si o věži myslí, že byla také určena pro pozorování západu slunce v době zimního slunovratu. Asi největším objektem v celém areálu je chrám kříže (Templo de la Cruz), z něhož je perfektní rozhled po okolí. Jelikož sluníčko začalo na poledne nemilosrdně pálit, přemístili jsme se pod korunu velkého kaštanu, která alespoň trochu stínila. Po „tatrankovém“ obědě si Pavel všimnul asi 10 cm dlouhé a 1 cm široké housenky. Vypadala fakt drsně i když se snažila schovat. Po chvíli se ji to podařilo, tak jsme ji dali pokoj. Honza si četl průvodce LP a Pavel moc dlouho nevydržel sedět a šel se porozhlídnout okolo, případně sehnat něco k pití. Po 20 minutách se housenka opět objevila asi o 5 metrů dále, tentokrát ji „zkoumali“ místní, který mi názorně ukázali, co se stane, pokud se na ni sáhne. Housenka se po dotyku stočí dokolečka a na konci jejího těla má osten kterým se brání. Dle domorodců není rozumný na ni sahat. Trochu jsme ji pozlobili listem a já si udělal detailní fotku, když už byla utahaná a nepohybovala se tak rychle, předtím mi nešla zaostřit.

Když dorazil Pavel, sebrali jsme se a prošli zbytek areálu k dolní bráně. Jelikož jsme měli spoustu času, podívali jsme se ještě do muzea de Sitio, které je postaveno v moderním stylu a ve kterém jsou kopie masek z vykopávek v Palenque. Colectiva jezdí snad každých 10 minut, tedy není problém si nějaké odchytnout na zpáteční cestu. Po příjezdu do města jsme zašli poslat první pohledy. Taky jsme si chtěli přečíst poštu, tak jsme zasurfovali na internetu (10 pesos/hodinu) a jelikož se mi docela zaplnila paměť ve foťáku, tak jsem si došel v jedné kavárně vypálit CD. Najít kavárnu, kde se může i vypalovat CD byl docela problém, ale na 3 pokus se povedlo. Pokud by jste tam někdo hledal obdobné služby doporučuji internet kavárnu na třídě Juaréz až na konci před centrálním parkem, kde obsluhuje pěkná a ochotná slečna Sylvie. Po vyřízení pošty jsme se stavili na večeři.

Nevím už co měli kluci, ale já si objednal burritos, což byly kukuřičné placky tortilas plněné sýrem a salámem a jako příloha frijoles a samozřejmě papričky bez kterých by to celé ani nešlo. Po večeři jsme se stavili na hotelu pro naše batohy a se slečnou v recepci si ještě dohodli, že se za příplatek můžeme osprchovat před celonoční cestou do Meridy.

Na noční, 600 km dlouhou, cestu jsme si zaplatili nejluxusnější autobus co nabízeli, tedy třídu Ejecutivo za 276 pesos/osobu. Autobus měl odjíždět v 22:30, ale měl hodinu a půl zpoždění, no hlavní bylo, že nakonec přijel. V autobuse nám dali jako omluvu jednu plechovku s pitím, no nic moc, ale lepší než drátem do oka. Konečně jsme vyrazili. Cesta hrozná, mě byla děsná zima, protože jsem se nepřevlíknul do kalhot a řidič celou dobu měl puštěnou naplno klimatizaci. Jen co se mi povedlo usnout, tak mě probudila kapající voda z klimatizace, no fakticky děsná noc a to byl luxusní autobus.

Pátek, 31. října 2003

Autobus dorazil do Meridy v půl 9 ráno a jelikož nám jel další autobus v 9:15 rovnou do Chitzén Itzá, koupili jsme si hnedka další lístky (společnost ADO, 64p/os), přestoupili jsme a pokračovali dál. Z časových důvodů jsme se nezastavovali v mayských ruinách Uxmal, které mají být také velmi pěkné, tak snad někdy jindy. Do Chitzén Itzá autobus přijel okolo pravého poledne, bohužel jel až přímo k ruinám a nezastavoval ve vesničce Pisté, kde jsou většina možností ubytování. Tedy v tom děsném 30°C vedru a s batohy jsme se vraceli po silnici asi 1 km zpátky.

První hotel „Pyramide Inn“ byl dost drahý, avšak 100 metrů za ním nás odchytnul děda, co nám nabídl ubytování. Těžko říct, jestli to byl oficiální hotel, ale cena byla přijatelná 200 pesos/pokoj. Po vybalení věcí z baťohu, jsme se vydali opěr 1 km zpátky do Chitzén Itzá na prolezení pyramid.

U vstupu po nás chtěli 87 pesos/os s tím, že vstupenka platí i na večerní světelnou a zvukovou show. Po pár metrech za hlavní bránou je vidět toltécká 25 metrů vysoká hlavní pyramida El Castillo, která je postavena na starší a menší pyramidě. Během pár minut jsme se vyškrábali až na její vršek odkud byl opravdu parádní rozhled na nekonečné zelené pralesy bez jediného kopečku. Pyramida je také jeden velký kalendář. Z počtu pater a jejich dělení lze získat 365 denní kalendář a v době jarní a podzimní rovnodennosti tvoří světla a stíny na její severní straně pyramidy zajímavé trojúhelníkové obrazce, které z dálky vypadají, jako by se po pyramidě plazil had.

Mezi další atrakce patří určitě skupina tisíce sloupů, mayské parní koupelny a observatoř. Zajímavá byla i plocha na které se hrála pelota, což byla hra podobná současným míčovým hrám. Místo branek byly na širší straně hrací plochy kruhy, kterými se prohazoval míč. K hřišti samozřejmě patřila tribuna. Kapitán vítězného týmu měl to privilegium, že mohl být obětován bohům. Při trochu fantazie si lze představit, jak to mohlo tenkrát vypadat.

V LP psali, že je do hlavní pyramidy (El Castillo) i vstup do vnitřních prostor. Vstupní dveře jsme po chvíli objevili, ale byly zavřené. Na ceduli jsme se dočetli, že je otevírají jednou za hodinu. Chvíli jsme čekali, mezitím se utvořila pěkná fronta, a už se přivalila tlustá mexikánka, která nás pustila dovnitř. Uvnitř není nic příliš zajímavého. Po vyšplhání po příkrých schodech útlou chodbou, kde je vydýchaný, vlhký a teplý vzduch, je za mřížemi socha červeného jaguára. No jak říkám, nic zajímavého, ale stejně bych tam šel mrknout i kdybych věděl co nás tam bude čekat. Jinak vstup doporučuji jen pro ty, kdo netrpí klaustrofobií. Areál jsme prochodili, začínalo se stmívat, tak jsme se odebrali směrem k hotelu.

Asi v půlce cesty je u silnice osamocená hospůdka, kde jsme si dali večeři. Večeře byla klasická mexická a zapitá dvěmi láhvemi piva. Každý den večer od 19 hodin začíná v Chitzén Itzá světelná a zvuková show na kterou jsme byli docela zvědavý a tak místo do hotelu jsme se vrátili zpátky do areálu. Show byla taková jakou jsem ji zhruba očekával, ale šlo to. Jelikož po skončení už byla totální tma a cestou nebylo podél silnice žádné osvětlení byla cesta zpět na hotel docela hrozná. No po půl hodině rázné chůze jsme už byli doma. Teplou vodu jsem v tomto „hotelu“ fakt neočekával, tedy nemohlo mě překvapit, že tekla jen studená.

Sobota, 1. listopadu 2003

Budík jsme měli nastaven na 7 hodin. Autobus 2 třídy do 200 km vzdáleného Cancúnu (77 pesos) odjížděl se zpožděním v půl 9. Do Cancúnu jsme přijeli okolo půl 1 odpoledne. Dle doporučení planetky jsme si našli na místní poměry levnější hotel Mária-Isabel blízko autobusového nádraží. Hotel to byl opravdu parádní, teda zatím, podle mne nejlepší jaký jsme měli. Cena byla teda vyšší, ale na místní poměry rozumná (120 pesos/osobu). Po ubytování jsme se chtěli jít vykoupat na světově proslulých plážích. Protože pláže byly daleko od centra města, vzali jsme si taxíka. Usmlouvali jsme cenu z 7 US$ na 60 pesos. IA vybral dle LP nejbližší pláž a tak jsme řidiči řekli kam chceme. Sice se trochu divil, ale odvezl nás na místo dle našeho přání. Pláže tam sice byly, ale na koupání to teda ani náhodou nebylo, po 50 metrech od břehu pořád jenom 40 cm hloubka a navíc všude samé zelené řasy. No tohle teda nebylo to, co jsme si všichni představovali pod pojmem nejlepší pláže v Cancúnu. Šli jsme podél břehu až k hotelům, kde jsme od místních zjistili, kde je to správné místo na koupání. Tím místem mělo být Puerto Cancún.

Jelikož jsme už nechtěli utrácet za taxíka, našli jsme si autobus mětské dopravy, který nás tam v pohodě dovezl. No dovezl, s řidičem jsme byli domluveni, že nám řekne, kde vystoupit, ale asi na nás pozapomněl a odvezl nás o pěkný kus dál. Doprava autobusy je v Cancúnu naprosto bezpečná a hodně využívaná, jak turisty, tak místními za jednotnou cenu 6 pesos/os. Tedy když nám došlo, že na nás zapomněl, vystoupili jsme na pláži delfínů. Když jsme viděli ty pláže ani jsme nelitovali, že nás jsme dojeli jinam než jsme měli původně naplánováno. Pláž, za kterou se táhlo blankytně modré moře s asi metrovými vlnami. Prošli jsme okolo stanoviště plavčíků, kterým asi zrovna akorát končila služba, takže zavírali. Nad stanovištěm vlála červená vlajka. IA tvrdil, že až černá vlajka znamená zákaz koupání. Ale jak jsme si později přečetli, tak nejvyšším stupněm je právě ta červená. V koupání jsme se střídali, protože vždy jeden z nás hlídal věci. Během koupání zesiloval vítr a za chvíli se z metrových vln stali dvou a půl metrové. Plavat v tom šlo dost těžko a taky ne moc dlouho, protože síly za chvíli docházely (teda alespoň mě), ale jinak to byla paráda. V pět večer jsme sedli na autobus a nechali se odvést zpět až k bus terminálu.

K hotelu už jsme měli jen pár metrů, umyli jsme se, dali sušit prádlo a vyrazili na večeři. Restaurací je v Cancúnu spousta. V LP doporučovali restauraci „El Rincón Yucateco“, která byla blízko našeho hotelu. Výběr byl tedy jasný. Večeře byla docela drahá 90 pesos (v Cancúnu se započítává do ceny 15% spropitné automaticky) a abych řekl pravdu nebyla zas až tak moc dobrá.

Neděle, 2. listopadu 2003

Ráno jsme vstávali okolo 8 hodiny. Dnešním programem je ostrov Isla Mujeres což je v překladu ostrov žen. Lodě na ostrov odjíždějí z několika přístavů, dle planetky jsme si vybrali tu z Puerto Juaréz. Přístav byl trochu dál od hotelu proto bylo rozumnější jet místním autobusem. V přístavu jsme si mohli vybrat dopravu rychlou lodí nebo pomalou. Nijak jsme nespěchali, tedy vybrali jsme si tu pomalejší, která byla i zároveň levnější (18 pesos). Loď vyplouvala v 9:30 a cesta na ostrov trvala asi 45 minut.

Na lodi to hezky připalovalo a tak jsme opalovacím krémem nešetřili. Po příjezdu na ostrov nás doslova zasypali prodavači motorek a malých (golfových) elektro vozítek. Cena za půjčení je 300 pesos/den. My jsme jeli jen na želví farmu a zpátky, proto jsme nic půjčit ani nechtěli a využili opět místní autobusovou dopravu (3 pesos/os). Nevýhodou autobusu bylo, že nejel až přímo k farmě, tedy jsme museli dojít asi 400 metrů po vyprahlé silnici.

Vstup na farmu a do akvárií byl 20 pesos. Průvodce mluvil v srozumitelné angličtině, tedy nebyl žádný problém, že by jsme něčemu nerozuměli. Na želví farmě měli želvičky rozdělené podle velikosti od cca 10 cm, 20 cm, 50 cm až po ohromné 150 kg kusy. K želví farmě patří i malé akvárium ve kterém byly různé druhy ryb a mořských koníků. Po prohlídce bylo jasné, že v tomto vedru je jediná rozumná věc a to skočit do moře.

Asi o 500 metrů dále od farmy byla vcelku malá pláž, vhodná pro koupání. I když na pláži nikdo nebyl raději jsme se při koupání opět střídali, aby někdo hlídal věci s doklady. Honza měl potápěčské brýle, tedy jsem si je půjčil, abych mrknul na to co je pod vodou. Při potápění se mi povedlo najít asi 20 cm dlouhou, pěkně vybarvenou mušli, ale protože v ní byl ještě její obyvatel, tak jsem ji nechal na původním místě. Po opětovném vystřídání stráží mě ve vodě přepadla asi 70 cm dlouhá a vcelku úzká ryba, která pořád kroužila okolo mne. Byl to fakt nepříjemný pocit, vždy když jsem proti ní udělal nějaký pohyb a obeplula mne a plula ke mě ze zadu. No nakonec jsem musel vylézt z vody. Podle popisu mi kamarádka říkala, že by to mohla být baracuda. Těžko říct co to bylo za potvoru, ale každopádně byla otravná. Po vykoupání jsme došli zpátky na zastávku a čekali na autobus.

Čekali jsme asi 20 minut a mezitím přišla pěkná bouřka, no přímo průtrž mračen. Ještě že u zastávky byla malá stříška, jinak by na nás nezůstalo nic suché. Zpátky jsme jeli skoro půl hodiny, cestou byly na silnici pořádné jezera vody, až při detailnějším pohledu mi došlo, že po celém ostrově nebyly žádné kanály. Cestu zpátky jsme vybrali rychlejší lodí (35 pesos). Cesta byla opravdu o poznání rychlejší, ale moc se nám nelíbila, protože loď byla kompletně zastřešená a uvnitř byla cítit nafta. Dorazili jsme k hotelu, vyzvedli naše batohy a šli si koupit lístek na autobus do 135 km vzdáleného Tulumu. Žádný autobus v dohledné době nejel, ale u pokladny nám poradili ať zkusíme druhou třídu společností Mayab. Hnedka přes ulici akorát čekal jejich autobus, takže jsme přímo v autobuse koupili lístky (44 pesos) a hnedka vyrazili.

Cesta trvala zhruba dvě hodiny a autobus nás vyložil na zastávce Tulum – central. Asi o 200 metrů ve směru jízdy jsme se ubytovali v hotelu Maya (250 pesos/pokoj). Pokoj byl sice malý, ale nebyl špinavý, v koupelně tekla teplá voda, takže byl plně vyhovující. K večeři jsme se stavili naproti hotelu na 1/2 kuřete s tortilou a rýží za 30 pesos. Obsluhující nám řekl, že ale pivo k kuřeti nemá, že na pití musíme jinam. Asi o 50 metrů byla prodejna s potravinami, kde jsme si koupili 3 chlazený. Když jsme si je přinesli k jídlu, barman nám je zabalil do ubrousku, aby to nebylo vidět. Nevíme proč, ale bál se, že by někdo mohl vidět, že u něj pijeme pivo. Možná musí být na prodej alkoholu povolení, kdoví? Ve 20 hodin jsme už byli na pokoji a šli rovnou spát.

Pondělí, 3. listopadu 2003

Hnedka ráno jsme se vydali k ruinám. Dle LP byly kousek za městem. Netušili jsme, že ten kousek je 4 km po prašné cestě a už v slušném vedru. Na zpáteční cestu bylo však už jasno: bereme taxíka! Při vstupu na ruiny po nás v pokladně chtěli 37 pesos/osobu. Starobylé mayské ruiny jsou postaveny na útesech přímo nad blankytně modrým mořem, což bylo ideální pro udělání několika kontrastních fotek.

Celý areál už není tak velký jako ty v Palenque a Chitzén Itzá. Tedy za 30 minut jsme si všechno prošli a mohli se jít vykoupat. Pavel se od nás oddělil a někde natáčel video. Já s Honzou jsme se rozhodli vlézt do vody. Protože na pláži nikdo nebyl, nepotřebovali jsme ani hlídat věci a mohli je nechat na břehu svému osudu. Po chvilce koupání mi ztuhnul úsměv na tváři, došlo mi, že mám pořád na sobě kapsičku s letenkami, doklady a penězi a že se s ní zrovna koupu! Okamžitě jsem vyběhl na pláž a začal sušit. Protože jsem měl na sobě shortkové plavky už z hotelu a kapsička na nich po hodině chůze nebyla vůbec cítit, úplně jsem zapomněl na to důležité... Za chvíli přišel Pavel, který byl tak asi jako já v pěkném šoku, protože kromě mých dokladů tam byly i ty jeho ;o) Věci schnuly docela dobře a asi po hodině sušení byly všechny peníze suché, pak můj pas byl již téměř suchý, nejhorší na tom byl Pavlův pas a moje letenka. V tu dobu Pavel ještě nevěděl, že ten pas bude o 3 hodiny déle potřebovat.

Po sušení jsme se vydali zpátky do města, to už bylo chvíli po 11 hodině. Jak bylo psáno výše, vzali jsme si zpátky taxi. Levná cena nás trochu překvapila jen 30 pesos/3 osoby. Po osprchování se a sbalení věcí jsme došli na zastávku a zakoupili si lístek do 250 km vzdáleného Chetumalu za 115 pesos. Bus odjížděl přesně na čas v 12:30. O čtyři hodiny déle jsme už byli v Chetumalu, kde jsme si koupili další lístek první třídou do Belize City za 70 pesos/osobu. Měli jsme jen 30 minut na koupení něčeho k jídlu a minutu před 17 hodinou už řidič odjížděl. Autobus byl sice označen jako první třída, ale při srovnání s mexickou první třídou to byl diametrální rozdíl. Připadal jsem si jak ve velké plechovce - stříbrný - celokovový bus, který se používal minimálně před 30 lety v USA pro rozvoz školáků do jejich škol. Myslel jsem si, že je jen otázkou času, kdy tomu něco upadne. Naštěstí se nic podobného nestalo. Na hranici je to z Chetumalu jen pár minut.

Tímto končí první část naší cesty po Mexiku a pokračuje návštěvou Belize a Guatemaly. Na pokračování se můžete těšit v dalším příspěvku...