Mexiko, Belize a Guatemala - 2. díl

Pondělí, 3. listopadu 2003

Na mexiko-belizké hranici nám řidič oznámil ať si každý vezme všechny svoje věci a postaví se do fronty k první přepážce. Při výjezdu z Mexika jsme potřebovali získat potvrzení o dvojím vstupu. Za každý vstup se do Mexika dost draze platí. První vstupní poplatek je započítán už v ceně letenky a musí se platit při každém následujícím vstupu do Mexika. Zjistili jsme, že lze trochu ušetřit a že se nemusí platit plný vstupní poplatek, ale dá se zaplatit „doble entrada“ (dvojí vstup), což umožňuje turistům opustit Mexiko a pak se do něj opět vrátit. Za plných 400 pesos jsme dostali razítko do vstupní turistické karty, kterou je nutné předkládat při kontrole spolu s pasem a kterou je nutné odevzdat při opuštění Mexika na letišti. Po razítku jsme pak prošli belizskou částí pro kontrolu zavazadel a nastoupili si zpět do našeho autobusu.

Do Belize City jsme dorazili okolo 20 hodiny a to už za plné tmy. Dle LP, řidiče i místních není autobusové nádraží zrovna bezpečné místo, natož po setmění. Nádraží bylo slušně zamřížovaný, okolo na plotech ostnatý drát. Před branou na autobusové nádraží postávali nepříjemní taxikáři - potomci černých otroků z Afriky. Hotel jsme už nějaký měli vybraný dle LP, ale na taxikářích bylo vidět, že nás tam odvést nechtějí. Pořád dokola nám doporučovali nějaký jejich spřízněný hotel, že vědí, kde je ten a o jiném hotelu, že nevědí. Byla už fakt slušná tma, téměr nikde světlo a nikoho nelákalo jít s batohy přes půl města. Tedy nám nezbylo nic jiného než využít jejich vyděračských služeb a jet s nimi. Taxikář si řekl o 5 dolarů za 4 minuty jízdy.

Po příjezdu k hotelu se ale vynořily jiné problémy. Taxikářem vybraný "hotel" měl plno, resp. místnost pro tři lidi ještě nebyla volná. Místnost obýval nějaký černoch, který neplatil nájem. Majitelka ho chtěla vyhodit, aby nám uvolnil pokoj, ale ten se nechtěl z místnosti hnout. Alespoň, že jsme nemuseli čekat venku, a majitelka nás vpustila za zamřížované vrata, dekorovanými ostnatým drátem a cedulkou s elektrickým bleskem. Prohlíželi jsme si okolí. V pohozených špinavých hrncích se páslo několik pěkně vypasených švábů a jiné havěti, všude neskutečný nepořádek a špína. No fakt super hotýlek. Čínská majitelka se nás ptala, jestli si nechceme najít nějaké jiné ubytování? S batohy a penězi se nám po ulicích nechtělo chodit a tak byl Pavel pověřen nám pohlídat batohy a doklady na současném místě a já s Honzou jsme se pokusili najít jiný hotel.

Prošli jsme dvě ulice okolo. Našli jsme jen jeden hotel, který byl však zavřený. Další hotel, doporučený LP, byl v zrušený. Za těch několik minut procházením po ulicích jsme potkali pár těch, pro které je smyslem života už jen hadr na hlavě a inhalace nějakého ředidla z hrnce. Rozhodli jsme se, že není zrovna rozumné chodit v černošské čtvrti po setmění a ptát se na hotel. Proto jsme to po chvíli vzdali a vrátili se k našemu „hotelu“. Když jsme přišli, tak to stále vypadalo, že budeme spát na ulici. Majitelka nám po chvíli oznámila, že se konečně pokoj uvolnil. Za čekání a problémy nám nakonec dala slevu a z 20 dolarů slevila na 18 za pokoj.

Po nakouknutí do špinavého pokoje o rozměrech 3x3 metry se dalo akorát říct, že je to ten nejhorší jaký jsme zatím měli. Štěstí, že všichni máme spacáky. Už jen položení spacáků na flekaté prostěradlo bylo dost nechutný. Po rozložení spacáků jsme si v kuchyňce dali každý jednu kolu za 1BZ = půl US dolaru. Během dohadování pokoje jsme se seznámili s němcem, který už nějakou dobu v Belize City žije. Říkal nám, že dost cestuje po světě, vždycky se někam přemístí, za 3 měsíce vydělá nějaký peníze na další cestu a pokračuje dál. Spát jsme šli okolo 22 hodiny, já i Honza jsme měli problémy vůbec usnout, protože v místnosti byl rachot od ventilátoru a nedýchatelný horký vzduch. Okno se nedalo otevřít, ale i kdyby šlo, nikdo z nás nechtěl být v noci rušet nezvanou návštěvou.

Úterý, 4. listopadu 2003

Ráno jsme sbalili spacáky a vypadnuli z toho zavšiveného hotelu. Programem dne bylo přemístit se karibský ostrov Caye Caulker, kde jsme chtěli relaxovat po doposud náročné cestě tak dva až tři dny z zažít ten pravý "Karibik". Na ostrov se dalo dostat buď letecky (pro nás nereálné) nebo vodním taxíkem (watertaxi). Dle mapy byl přístav cca 200 metrů od hotelu, tedy nebylo nutné brát si taxíka.

Cestou jsme potkali na každé křižovatce skupinku policistů. Evidentně jsou venku ve velkém počtu, ale jen přes den. V noci nebyl na ulici vůbec nikdo, teda kromě těch pár feťáků. Na 32 km vzdálený ostrov Caye Caulker stojí jednosměrná jízdenka okolo 18BZ. Zakoupili jsme tedy lístky a čekali na první ranní spoj. Po půl hodině přijel vcelku slušný, nekrytý, motorový člun pro cca 20 lidí. Nastoupit však nešlo ihned, prvně posádka nanosila do člunu zásoby jídla a pití pro restaurace na ostrovech. Když byly zásoby uloženy v podpalubí a zbytek na palubě, mohlo se začít s obsazováním lodi cestujícími. My jsme si vybrali suché místo na přídi člunu.

Po 35 minutách plavby člun zastavil v první zastávce na ostrově Caye Chapel. Celý ostrov byl jedno velké golfové hřiště s několika administrativními budovami a přistávací plochou letiště. Zajímalo by mne, kolik může stát hodina golfu na takovém luxusním hřišti. Asi o deset minut déle jsme už zakotvili na ostrově Caye Caulker, který byl cílem naší plavby. Člun pak pokračoval dále do San Pedra na ostrově Ambergris Caye, ale většina cestujících vystoupila s námi.

Teď zbývalo najít slušný a levný hotel, kde přespíme několik nocí v karibském ráji. Dle LP jsme měli vyhlídnutý hotel Albert, ale ten, jak se ukázalo, byl již naprosto plný. O 10 metrů dále však byl hezký hotel Mira Mar. Majitelka nám nabídla vcelku čistý pokoj s opravdu malou koupelnou, avšak čistý a navíc venku byla prostorná veranda s houpačkou. A to vše za rozumné peníze (15BZ/os). Zaplatili jsme si dvě noci, vybalili věci, rozložili spacáky a šli si prohlédnout ostrov, na kterém stále žije ani ne 800 lidí. Původně 6 km dlouhý ostrov byl před lety rozdělen hurikánem Hattie na dvě části z nichž je nyní jen jedna obyvatelná. Nejširší část ostrova má 600 metrů a nejužší jen pouhých 200 metrů. Na délku je obyvatelná část dlouhá cca 800 metrů.

Prohlédli jsme si východní a jižní část ostrova a hlavní dvě silnice, spíše písčité cesty, které se jmenují jednoduše přední a zadní. Venku už začalo pořádně pražit sluníčko, tak jsem se otočil a šel se schovat do stínu v hotelu. Kluci prošli ještě západní část, která je však zarostlá stromy a naprosto nevhodná pro koupání. Cestou zpátky jsem se ještě stavil v internetové kavárně (20min = 4BZ), která měla vcelku slušně rychlé satelitní spojení s okolním světem. Než jsem si stačil vyřídit poštu a dorazit na pokoj, kluci už dorazili přede mnou a jelikož jsem měl klíč u sebe já, čekali na mne na verandě. Venku bylo nesnesitelné vedro, tedy jsme si na dvě hodinky lehli a dospali spánkový deficit z předešlé noci.

Ve dvě odpoledne bylo venku už o něco lépe a tak jsme si šli zaplavat. Dle planetky je nejvhodnější místo na koupení severní část ostrova v místě rozdělení po hurikánu. Také je to asi i jediné místo, kde se lze v pohodě vykoupat. Všude jinde okolo jsou u břehu mořské řasy. Stopy hurikánu jsou patrné také na pobořeném betonovém molu, které bylo místem opalování několika turistů. Ti co se nekoupali nebo neopalovali seděli u přilehlého baru „Lazy Lizard“, který měl očividně stále plno se zavíracími hodinami v pozdních nočních hodinách. My jsme tedy využili spíše možnosti zaplavat si. Honza měl potápěčské brýle, s kterými bylo vidět pestrobarevnou mořskou říši, ve které se v poměrně horké vodě vyhřívalo několik druhů ryb. Bavilo nás to až do 5h odpoledne, kdy jsme se sbalili a vydali zpátky na hotel. Všichni už měli docela hlad a jelikož restaurace měly ještě zavřeno (otevírají asi až po 19h), snědli jsme docela velkého fishburgera (5BZ) v jednom buffetu. Cestou jsme samozřejmě museli ochutnat jejich místní lahvové pivíčko Belikin (podle mne slušný umrtvovák).

Chvíli jsme relaxovali na verandě a na pokoji. Zjistil jsem, že kousek od našeho hotelu je už otevřená restaurace přímo na pláži, kde dělají specialitky z ryb. No, výběr byl jasný... Všichni jsme si objednali steak z barracudy a k tomu pivíčko. No večeře nebyla levná 20BZ/os, ale stála za to. Když jsem dopisoval tyto poznámky, kluci už spali a to je chvíli po 22 hodině.

Středa, 5. listopadu 2003

Dnešním programem je potápění se v korálových útesech a na žraločí farmě. Se vstáváním jsme nijak nepospíchali neboť loď nám měla odplouvat až v 10:30. Za celodenní výlet včetně oběda si agentura řekla o 60BZ + 10BZ za vstup do mořské rezervace Hol Chan. Vše bylo v pohodě, každý z nás si vyzkoušel různé velikosti šnorchlů a ploutví, tak aby se v tom dalo vydržet celý den. Když jsme dorazili k molu, už tam čekalo zhruba 20 lidí, ale jak se později ukázalo, na plachetnici měli problémy s motorem. Po půlhodinovém zpoždění nás převezli motorovým člunem na plachetnici, kde kromě turistů byli ještě další 3 členi posádky.

Prvním cílem bylo potápění se na žraločí farmě. Cestou se povedlo chytit kapitánovi asi 80 cm dlouhou barracudu - to bude mít fajn večeři... Než jsme dorazili k žraločí farmě tak nám samozřejmě vypadl motor. Po půlhodinové plavbě bez motoru, poze na plachty, se ho podařilo oživit, ale měli jsme už citelné zpoždění. Po doplutí na místo jsme zakotvili u červené bóje, značící chráněnou oblast. Kapitán nás rozdělil do dvou skupin, každou vedl jeden z průvodců. Hned po skočení do vody se objevil asi 70 cm široký rejnok. Jak nám průvodce sdělil, není nebezpečný, jen si je nutné dávat pozor na jeho ocas, kterým se v případě ohrožení bude bránit. Všem se snad nakonec povedlo si rejnoka pohladit, zatímco ho průvodce krmil kousky nachytaných ryb. Tělo rejnoka je vcelku měkké a rosolovité, ale na grilu by mohl být dobrý. ;o)

Kromě rejnoka se objevilo i spousta dalších dravých ryb, které si připluly pro svůj díl od průvodců. Většinou dravé rybky měly do 30 cm délky, nejhezčí, které se také všem líbili, byly modro-žluté ryby, ale jejich jméno si už nevybavuji. Obepluli jsme kolečko okolo korálů a při návratu k lodi se objevil konečně taky jeden 80 cm dlouhý žralok. Dle LP jsou to spíš žraločí miminka, které se drží v oblasti díky zásobování rybkami od průvodců, avšak z důvodu boje o potravu můžou být někdy agresivnější. Já z nich měl spíš pocit, že se lidí bojí a jak jen můžou, vyhnou se jim. Po chvilce se objevil ještě jeden kousek a jedna baracuda. No byl akorát čas se nalodit a pokračovat k druhému bodu plavby.

Na palubě nás už čekalo příjemné ovocné osvěžení a několik džbánků pomerančové šťávy. Po asi 30 minutách jsme zakotvili v korálové zahradě v rezervaci Hol Chan. Opět jsme se rozdělili do dvou skupin. Pod vodou bylo vidět spousta druhů korálů - od nejmenších až po metrové koule. Některé velké kulovité korály vypadaly jak mozek, také se podle toho jmenují brain coral. Škoda, že jsme s sebou neměli na foťák podvodní pouzdro, fotky by byly parádní.

Poznámka: V Belize jsme byli s přítelkyní ještě jednou o 7 let později, a to už jsem podvodní pouzdro měl. Takže pěkné fotky budou případně v některém z dalších článků.

Po druhé zastávce jsme si dali lehký obídek, taky už jsme měli pěkný hlad. K obědu byl fishburger. Třetím a posledním místem plavby měla být návštěva města San Pedro. Jelikož jsme měli zpoždění, tak cesta do San Pedra byla zrušena a místo toho nás kapitán nechal cestou plácat se v okolí lodi. Cestou zpátky jsme chytli pěkný slejvák, přišel dost rychle a tak jsme pořádně promokli.

Na Caye Calker jsme dorazili okolo 17 hodiny, opláchli se a vyrazili do města na večeři. Chvíli jsme hledali, ale nakonec jsme zvolili restauraci Habanero, což byla skvělá volba. Já jsem si dal zeleninový salát, kluci rybu s pekelnými papričkami, asi nejpálivější co jsem kdy ochutnal. Jinak papričky se jmenují stejně jako název restaurace... V restauraci jsem poprosil barmanku o jednu společnou fotku, vyšla parádně (jedna z mála na kterých jsme všichni vyfocený). Po zaplacení jsme vyrazili domů. V noci přišla od moře pořádná vichřice, až jsem si říkal, že nám to určitě odnese střechu.

Čtvrtek, 6. listopadu 2003

Ráno jsme zabalili věci a šli do přístavu. Pavel mezitím odskočil koupit nějaké šátečky. Ty byly výborné, ještě teplé z místní pekárny. Plánovaný odjezd člunem byl v 8:30 z Cayes. Člun dokonce přijel přesně na čas. Je-li jsme skoro ¾ hodiny, cestou nás chytnul opět deštík, ještě, že měli na člunu celtu, jinak by jsme byli mokrý na kost. Přímo v přístavu jsme si koupili lístek do Flores/El Petén už v Guatemale za 15US$/os. Po hodině jízdy autobusem jsme dorazili na belizko-guatemalskou hranici. Poplatek za opuštění Belize činí 30 BZ$ a 7.50BZ$ za PACT (poplatek na ochranu přírodního bohatství Belize).

Na guatemalské straně hranic už na nás čekala skupina místních veksláků. Nabízeli kurz US:Quetzal 1:7, což jak jsme později zjistili v bance, nebylo zrovna výhodné, protože banka cca o 150 km dále měla kurz o něco lepší. Já si měnil jen 20 dolarů, kluci o něco víc. Silnice, která měla pokračovat za hranicemi se silnicí fakt nedá nazvat, protože to byla jen uježděná hlína a písek, často s vymletými dírami. Po hodině skákání na sedačkách se konečně objevila asfaltka. To si pak člověk dokáže vážit pohodlné cesty po asfaltu. Cestou byli občas vidět usedlosti, ve kterých žili chudí vesničané v rozpadajících se chaloupkách.

Cesta autobusem měla trvat 3 hodiny, ale nějak se protáhla, takže jsme dorazili s hodinovým zpožděním. Vesnička Flores/El Petén je poloostrov obklopený jezerem Petén Itzá (Petén Itzá je jak poloviční maďarský Balaton). Poloostrov je zhruba půl kilometrů dlouhý a 300 metrů široký a náleží pod správu v Santa Elena. Santa Elena je kousek, cca 300 metrů po silnici.

Po vystoupení z autobusu nás odchytnuli místní a odvedli nás k hotelu Mirador del Lago, který je hned u jezera. Majitel hotelu nám dal docela slušnou slevu, takže jsme měli obstojný pokoj za 110Q. V pokoji však netekla moc teplá voda, i když majitel sliboval, že určitě mají aqua caliente. No slibem nezarmoutíš.

Po vybalení věcí jsme se vydali prozkoumat okolí, došli jsme do Santa Elena vyměnit peníze, v bance nám dali kurz 1:8. Santa Elena je místo totálně zamořené výfukovými plyny ze starých autobusů a aut, že přes ty oblaka není pořádně vidět. Ještě, že spíme ve Flores, kde je mnohem větší klid.

Zakoupili jsme si místenku za 130Q/os do Guatemala City na další den. Jelikož jsme měli jet přes 500 km, vzali jsme si lístek na noční cestu, i když v průvodci psali, že noční cestování může být nebezpečné z důvodu přepadávání. Cestou zpět se mi povedlo ztratit peníze, asi jen 60Q (200Kč), ach jo. V hotelu jsme si zaplatili za 40Q/os na druhý den výlet do mayských ruin Tikal uprostřed deštného pralesa.

Na večer jsme zašli do prima hospůdky na severo-západní straně Parque Central ve Flores (v LP nebyla zakreslena). Měli fakt slušný ceny a velmi dobré jídlo. Dali jsme si pivíčko a ještě jednoho panáka na posilnění. Během večeře přišla děsná bouřka, ale tak jak rychle přišla, tak i rychle skončila. Takovýto slejvák jsem ještě v životě neviděl. Později jsme zjistili, že takto prší každý den (no jo, jsme v tropech).

Pátek, 7. listopadu 2003

Autobus měl odjíždět v 8:00 od našeho hotelu a kupodivu přijel přesně. No autobus, spíš mikrobus v dezolátním stavu, vždycky když si na to vzpomenu není mi jasné, jak takový stroj může ještě jezdit.

Tikal je asi 60 km severně od Flores obklopen deštným pralesem. Po hodinové cestě zastavujeme u brány do parku. Každý platí vstupné 50Q, místní mají slevu, platí pouze 15Q. Po zaplacení jsme pokračovali ještě asi 10 minut a už jsme zastavili na parkovišti před parkem.

Celý komplex je několik kilometrů dlouhý a rozestupy mezi pyramidami (přes 30 mayských pyramid) jsou i kilometrové. Nejvyšší z nich mají i více jak 60 metrů.

V parku volně pobíhaly opice, poletovali papoušci a cestou jsme narazili i na skupinku nosálů.

Snad díky vzdálenosti mezi pyramidami nebo špatnému značení se nám povedlo sejít z cesty. To, že jsme sešli z cesty nám však vynahradil objev asi 70 cm dlouhého hada. Had měl hnědočerné lemování a snažil se ukrývat mezi listím a trávou. Moc jsme se k němu nepřibližovali, udělal jsem si jen dvě rychlé fotky. Po 15 minutách chůze deštným pralesem jsme se rozhodli vrátit se k poslední nalezené pyramidě a pak zpět k centrální části komplexu.

Vysoká vzdušná vlhkost, žhavé sluníčko a pak i lezení na pyramidy znamenalo pro všechny totálně mokrá trička. Nejvyšší z pyramid byly uzavřeny pro veřejnost, ale objevili jsme jednu 58 metrů vysokou (Temple V) na kterou byl povolen vstup, teda jen po dřevěném žebříku na boku.

Ze shora byl parádní výhled do krajiny a na nekončící deštný prales. Prošli jsme si zbytek pyramid a obětišť (tam musely téct potoky krve) a vrátili se k mikrobusu, který nás odvezl zpět okolo 15h.

Nedojeli jsme až do Flores, ale vystoupili jsme už v Santa Eleně a došli směnit zase nějaké penízky. Zašli jsme do našeho hotelu, zabalili věci, dali si něco k pití a zašli jsme do restaurace z předešlého dne, kde jsme počkali až do večera (20h). Měli obstojná pivíčka Dorado a Monte Carlo.

Večer se opět rozpršelo a jelikož se nám nechtělo tahat se s batohem, vzali jsme si taxíka. U taxikáře jsem cenu ukecal z 30Q na 15Q. Cesta taxíkem byla rychlá, za 10 minut už jsme čekali na náš bus v nacpané čekárně nástupiště del Norte na 4a Calle. Při placení taxikářovy se mi nějak popletli bankovky a místo 10+5Q jsem mu omylem dal 100+5Q, takže jsem přišel o dalších 90Q, ach jo. To se pak nemůžu divit, že když se s námi loučil, všem nám děsně děkoval a říkal amígo... to jsem ale frajer, dávat takové spropitné. Není nad bohatý gringa z Evropy. :-)

Na „autobusáku“ byl docela zmatek, autobus měl okolo 30 minut zpoždění. Byli jsme docela rádi, když nás průvodkyně usadila do pohodlných sedačkách luxusního autobusu, taky jsme si vzali nejlepší třídu, nemá cenu riskovat v noci. Autobus by opravdu luxusní, stevardka nám roznesla nahřáté ručníky na osvěžení a pak na noc teplé deky na přikrytí.

Sobota, 8. listopadu 2003

Do Guatemala City jsme dorazili okolo 5h ráno. Dál jsme měli pokračovat do města Antigua. Jak jsme zjistili, autobusy do 45km vzdáleného městečka, odjíždí z úplně jiného autobusového nádraží. Kus jsme šli pěšky, v ještě spícím městě, a pak si vzali raději taxíka. Taxík nebyl nijak drahý, chtěl po nás jen 15Q. Místo autobusáku nás však čekalo jen parkoviště na kterém bylo jen pár lidí. Jak jsme zjistili, byli jsme na správném místě. Asi po půl hodině se objevil vyřazený americký školní autobus. Po nastoupení jsme se akorát divili, kolik lidi se může nacpat na sedačky. Na jednu úzkou sedačku pro dvě děti se naskládali až 4 dospělí. Za svezení se platí v Guatemale během jízdy, a jelikož je autobus často plný, musí jít peníze z ruky do ruky až dopředu k výběrčímu a pak lístek a zbytek peněz stejnou cestou zpět k cestujícímu. Já jsem platil jen 5Q, kluci platili každý 10Q. Nevím proč jsem měl „slevu“, alespoň nějaká útěcha po včerejší ztrátě :o).

Po hodině a čtvrt jsme konečně dorazili do Antigua. Cílem dnešní cesty však byl Panajachel, který byl vzdálen ještě dalších 150 km. Škoda jen, že jsme se nemohli zdržet déle, protože Antigua je velmi známé a pěkné město (kdysi hlavní město Guatemaly poničené silným zemětřesením). Stanoviště autobusu do Panajachelu bylo kousek od místa, kde jsme vystoupili z autobusu z Guatemala City. Měli jsme ještě něco času, tak jsme se stavili na snídani v hezké kavárně a pekárně, dali si šátečky a horkou čokoládu. Lístek do Panajachelu stál 35Q a platil se předem v kanceláři. Autobus byl opět úplně plný a 4 hodinová cesta rychle ubíhala. Cesta do Panajachelu vede přes 2.500 m.n.m vysoké hory a horské průsmyky, takže autobus pořád sténal jízdou do kopce nebo mu kvílely brzdy při jízdě z kopce.

Konečně jsme zahlédli kalderové jezero Atitlán, na jehož břehu leží malá vesnička Panajachel. Dle LP jsme si vybrali hotel Hospedaje de Viajero za 120Q za pokoj. Jelikož jsme byli docela unavení, vzali jsme si rovnou dvě noci. Pavel se šel vyspat a já s Honzou jsme prošli město. Hledali místo ze kterého by jsme pozítří měli jet směrem k mexické hranici. Nakonec jsme zjistili, že lístek si koupíme až zase v autobuse a asi budeme 3x přestupovat. Cestou zpět jsme zjistili slušnou cenu 50Q/os za výlet lodí po jezeře Atitlán.

Poznánka: Kaldera je prostor po zhroucené sopce, který má několik km v průměru a dosahuje hloubky i několik set metrů. Kaldera bývá i zatopená a tím vznikají jezera, někdy i nebezpečného chemického složení.

Stihnul jsem si ještě vyměnit nějaké penízky, kurz byl tentokráte 1:7.7, možná by byl někde lepší, ale většina bank měla zavřeno, protože byly místní volby. Večer jsme se toulali po městě a tržišti, s Pavlem jsme si koupili sošky z lávy, které se nám povedlo usmlouvat ze 160Q na 100Q za dvě. Cestou na hotel jsme skočili na půl hodinky na internet (4Q). Na hotelu jsme přibrali Honzu a zašli na večeři. Já s Pavlem jsme měli zeleninový saláty (15Q), Honza si dal rybičku (20Q). Po večeři už jen koupili pár pohledů a šli spát.

Neděle, 9. listopadu 2003

Pořádně jsme se vyspali a vydali se k molu. Po menším dohadování jsme zjistili, která z lodí je ta naše. Vypluli jsme s asi pěti minutovým zpožděním v 8:35 lodí Naviera Santa Fe. První zastávkou bylo vesnička San Pedro pod stejnojmennou sopkou (3.020 m.n.m.). Cesta do San Pedra trvala okolo ¾ hodiny. Po vystoupení nám kapitán dal jeden a půl hodiny na prohlídku.

Ve vesničce, ve které jsou všechny cesty dokopce, nebylo nim moc zvláštního. V LP psali o termálních koupelích. Zkusili jsme se po nich podívat a nakonec jsme snad? uspěli, jenže z koupelí se vyklubali 3 betonové vany a kolem nich smotané černé trubky, které je měly vyhřívat. Tak fakt teda nevím, jestli to bylo to správné místo.

Nalodili jsme se opět na loď a vyrazili směrem k druhé zastávce ve vesničce Santiago Atitlán, která leží na úpatí tří sopek: Cerro de Oro, Volcán Tolimán (3.158 m.n.m.) a nejvyšší Volcán Atitlán (3.537 m.n.m.). Cestou foukal vítr proti což, na normálně klidné hladině jezera, způsobovalo docela slušné vlny.

Po zastavení jsme se opět vydali prohlédnout městečko. Cestou bylo spousta stánků se suvenýry, čehož jsme s Pavlem využili. Všechno se nám povedlo usmlouvat na poloviční cenu. Já jsem si koupil indiánskou masku a figurku vybroušenou ze zelené žuly, Pavel koupil druhou sošku z lávy a Honzovi se asi nic nelíbilo. Sluníčko hezky pálilo a za chvíli už jsem cítil krk.

Cestou k třetí vesničce San Antonio Palopó už jsem nebyl na nekryté palubě, ale zalezl jsem před silným sluníčkem do podpalubí. San Antonio bylo opravdu docela smradlavé místečko, kanalizace byla svedená stružkami podél domů do jezera a v místě, kde vtékala, se koupalo několik místních dětí. Evidentně jim to vůbec nevadilo. Ve vesničce se nedalo dělat nic jiného než si dát něco k pití (samozřejmě baleného v láhvi) a počkat na vyplutí. Po návratu z výletu už jsme byli pořadně hladoví, tak jsme se stavili v „čínské harburgrárně“. Já s Honzou jsme měli "pollo con curry", tedy kuře na kari, za 25Q a Pavel si dal něco podobného. No nacpali jsme se hezky. Až do večera jsme zůstali na pokoji a relaxovali. Spát jsme šli docela brzy, protože nám jel v 6h ráno autobus zpět do Mexika.

Pondělí, 10. listopadu 2003

Ráno jsme vstali okolo 5h, zabalili věci a vydali se k zastávce. Jaké bylo překvapení, že brána z hotelu byla zavřená. Po chvilce pokusů o otevření se probudil syn majitele a došel nám otevřít. Zastávka nebyla nijak značená, ale autobusy zastavovali na křižovatce hlavní ulice s Calle Santander. Tam už čekal autobus, který odjíždí v 6h do Guatemala City. Řidič nám řekl, že můžeme jet s ním a vystoupit v Los Encuentros nebo můžeme počkat na další autobus (co jede v 6:15) a přestoupit v Cuatro Caminos. Zvolili jsme si první variantu, bágly nám řidič hodil na střechu busu, kde je přivázali provazy a vyrazili jsme příkře vzhůru při rozednívání se. Škoda, že žádná z fotek vycházejícího sluníčka nad jezerem nevyšla. Cena do Los Encuentros byla 5Q/os. Za chvilku byl autobus plný školáků a místních zemědělců. Po 20 km dále jsme vystoupili. Jelikož další autobus jel až za 2 hodiny a venku bylo fakt ošklivo a chladno rozhodli jsme se navštívit nějakou místní hospůdku. V hospůdce s celo-kamennými zdmi jsem si připadal, jak v minulém století. Všichni jsme si dali horkou čokoládu.

Čas rychle běžel a už jsme nastupovali do dalšího autobusu, který mířil do La Mesilla, což je guatemalsko-mexická hranice. Cena jízdy byla nyní 35Q/os. Autobus ještě chvíli stál v městečku Huehuetenango. Cesta byla docela úmorná, protože jet tímto typem autobusu 7 hodin (250 km) bez klimatizace, kdy se na sebe mačká spousta lidi, je opravdu šílené.

Na hranicích jsme vyměnili zbylé Q za pesos v obstojném kurzu. Po obídku okolo ¾ na 1 jsme prošli guatemalskou hranicí bez větších problémů a odevzdali jsme taky doklad, který nám dali, když jsme vstoupili na území Guatemaly. Mexická strana hranice byla však o 4 km dále, no pěšky se nám v tom vedru nechtělo, takže jsme využili služeb taxikářů (25p/3os).

Tímto končí druhá část naší cesty po Belize a Guatemale a pokračuje návratem do Mexika. Na pokračování se můžete těšit v dalším příspěvku...