Mexiko, Belize a Guatemala - 3. díl

Pondělí, 10. listopadu 2003

Po překročení guatemalské hranice to na mexické straně opět proběhlo v pořádku bez sebemenších problémů. Odevzdali jsme kartu „doble entrada“, za kterou jsme zaplatili při opouštění Mexika. Tedy nyní nám zůstala už jen jen ta turistická karta, kterou jsme dostali v letadle a kterou po nás budou chtít při odletu. Za hranicema nás nalákali na colectivo, které je rychlejší než autobus. Řidič říkal, že to jede do San Cristóbal de las Casas, ale jaksi se zapomněl zmínit, že cena 25p/os je jen do půlky cesty, kde budeme muset zase přesedat a opět platit... Jinak cesta děsná, spousta lidí na malém prostoru.

Cestou od hranic nás stavělo několik vojenských hlídek. Vojáci byli plně ozbrojeni a zase ty prsty na spouštích. To bych u nás doma nikdy nechtěl mít. V colectivu s námi cestovali ještě další tři místní lidi, na kterých se jim nelíbili doklady, tak je vysadili a dál jsme pokračovali už bez nich. Jak jsem psal výše, colectivo nás dovezlo jen na půl cesty do městečka Comitán, kde jsme si museli zaplatit za 25p/os další colectivo. Do San Cristóbal de Las Casas jsme dorazili úplně mrtvý okolo 16h.

Jelikož jsme chtěli ušetřit ještě nějaký čas, rozhodli jsme se přemoci únavu z cestování a dorazit rovnou až do Tuxtly Gutiérrez. Došli jsme na autobusové nádraží, vyčkali šílenou frontu na lístky a vzali jsme si autobus společnosti ADO za 85p/os. Odjezd byl v 18:15, tak mě napadlo alespoň se trochu porozhlédnout po městě. Honzovi se už nikam moc nechtělo, tak nám na autobusáku pohlídal věci a já s Pavlem jsme v rychlosti prošli alespoň náměstí.

Cesta do Tuxtly byla opravdu děsná, samé zatáčky při přejezdu hor, takže všem v autobuse bylo opravdu zle. Vzadu v autobuse se několik lidí pozvracelo, takže se všude linul nechutný odér. Já, a jak jsem později zjistil i ostatní, se modlil, ať už tam jsme nebo to taky nevydržím. Cesta trvala asi 2 hodiny, tedy jsme dorazili okolo ½ 9. Vybrali jsme si malý hotel Casablanca poblíž autobusáku (210p/pokoj). Noc nebyla dobrá, protože pokoj měl jen dvě postele. Jelikož Honza měří skoro 2 metry, tak jednu postel dostal on a o druhou jsem se musel podělit s Pavlem. Samozřejmě jsem byl nekonečněkrát za noc vzhůru.

Úterý, 11. listopadu 2003

Ráno jsme vstávali později, po včerejším cestovním maratonu se nelze ani divit. Cestou na snídani jsme se dohodli, že pojedeme už směrem na Mexico City a tedy zrušíme naplánovanou odbočku k Pacifiku. Došli jsme na autobusové nádraží a koupili lístky do města Oaxaca de Juárez za 248p/os v 21h ADO. Snídaně byla vydařená, dali jsme si velkou housku plněnou salámem, rozpečeným sýrem a zeleninou a zapili to dobrým kafíčkem. Dnes máme v plánu navštívit Caňón del Sumidero.

Shodou okolností jsme narazili na colectivo, které mělo na předním skle směr Caňón. Nastoupili jsme a jeli asi 20 minut, každý z nás zaplatil 2.5p. Na konečné jsme vystoupili a šli směrem k vstupní bráně, od vrátného parku jsme však zjistili, že jsme vybrali špatný směr, protože pokud se chceme projet lodí skrz Caňón musíme jet na druhou stranu města, kde je přístaviště.

Vrátný byl vcelku upovídaný, dal nám ještě nějaké mapky a pohledy. Na konečné jsme počkali na další colectivo, které nás odvezlo zpět do centra. K přístavišti jsme si vzali autobus za 7.5p/os. Paní v autobuse nám vysvětlila, kde máme vystoupit a kterým směrem se vydat. Ještě nám prozradila, že nás mohou svést dvě společnosti. Jedna, ta dražší, sídlí přímo pod mostem přes kaňón. My využili druhé společnosti, která sídlí o něco dál po proudu. Za cestu chtěli okolo 90p/os, a cena zahrnovala poplatek za vstup do parku.

V přístavu jsme všichni dostali červené záchranné vesty a nastoupili do motorového člunu. V člunu nás bylo 14, včetně kapitána. Plavba trvá přes 2 hodiny a to bez návštěvy parku. Kapitán nám cestou ukázal několik skalních výstupků připomínající obličeje. Avšak zajímavý je až menší vodopád „Vánoční stromeček“, kde voda padá z výšky a modeluje příkrou stěnu pod sebou. Ta následně obrůstá zelenými řasami a z dálky tvoří vzhled smrku.

Asi v polovině jsme narazili na pruh odpadků, kterými byla řeka Grijalva ucpaná. Takže řidič musel několikrát čistit šroub. Na konci řeky je park, který jsme bohužel nenavštívili a velká přehrada Manuel Moreno Tores s vodní elektrárnou. Na zpáteční cestě jsme narazili na několik volně žijících krokodýlů, kteří se vyhřívali na břehu u řeky. Naše pozornost se jim moc nelíbila a když jim došla s námi trpělivost, schovali se v řece.

Po vystoupení v přístavu jsme si prošli čtvrť Al Embarcadero, Cahuaré, dali si nějaké pivíčko na zahnání žízně a nastoupili na autobus co jel směrem do centra Tuxtly. Vystoupili jsme však o něco dříve, protože jsme se chtěli podívat ještě do ZOO. Jenže špatně jsem nastudoval průvodce a vystoupili jsme, místo v ZOO, u botanické zahrady v rekonstrukci. No moc času už nám nezbývalo, prošli jsme si náměstí, stavili se na poště, pro naše věci a vydali se na autobusové nádraží. Noční cesta byla v pohodě, řidič nám okolo půlnoci zastavil a pak až ráno v 9h nás vysadil v Oaxace. Ještě, že jsme jeli první třídou po dálnici, nedokážu si představit, že by jsme jeli 2 třídou přes hory!

Středa, 12. listopadu 2003

Ráno, ještě rozespalí, jsme se vydali hledat nějaký ten hotel. Většina hotelů měla ještě zavřeno nebo když už měla otevřeno, tak byly drahý. Asi na 4. pokus jsme našli Youth Hostel. Pokoj byl vcelku slušný, velký a hlavně byl se 4 postelemi. Problémem byla však děsná koupelna a záchody. Cenu nám stanovili na 240p/3os. Zaplatili jsme a chvilku se ještě vyspali, protože po noční cestě byl každý z nás rozlámaný.

Do města jsme se vydali až okolo poledne. Já byl po chvilce zase utahaný a neměl jsem už chuť se drápat po ruinách pyramid, takže jsem se oddělil a šel si prohlédnout trhy. Kluci se vydali na výlet do Monte Albán, který je necelých 10 km za městem. Město Oaxaca je proslulé výbornou čokoládou a Mezcalem (něco na způsob tequily s plavajícím červem). Koupil jsem si dva balíčky 250g čokolády a láhev kvalitního Mezcalu. Ještě jsem se chtěl mrknout do botanické zahrady, ale byla zavřená. (Otevřená je jen některé dny a to jen pro dvě prohlídky denně v maximální skupině 15 lidí). Hned naproti bylo filatelistické muzeum, kterým mě provedla pěkná mexikánka. Koupil jsem si ještě na památku pohled s razítkem muzea.

Už se blížila 16. hodina na kterou byl domluven sraz v hostelu. První dorazil Honza a o něco později dorazil i Pavel s 3 láhvemi Mezcalu. Honzovi nebylo moc dobře, takže jsem šel jen s Pavlem koupit lístky na příští den do Puebly. Lístky byly koupené na 7. hodinu ráno a stály 280p/os. Cestou zpět jsme se stavili v cukrárně na výbornou zmrzlinu, já si koupil ještě jedno pivko na večer a colu. Večer jsem konečně dopsal pár poznámek z předcházejících dnů.

Čtvrtek, 13. listopadu 2003

Budíček byl poměrně brzy, okolo ¾ na 6. Po sbalení věcí jsme se vydali na autobusové nádraží. V 7.01 jsme už jeli usazeni na předních sedadlech na cestu dlouhou 4 a půl hodiny. Cesta vedla přes zelené pohoří Verde. Od údolí po špičky hor bylo vidět spoustu kaktusů, tedy název „zelené hory“ seděl naprosto přesně.

V Pueble je poměrně velké autobusové nádraží (skoro jak letištní hala), vždyť taky Puebla má přes jeden milión obyvatel. Po příjezdu (okolo ½ 12) jsme si schovali batohy v místní úschovně. Nechtělo se nám moc hledat autobus, co by nás odvezl k muzeu starých mexických vlaků, takže taxík byl to nejrychlejší řešení. Cena byla docela pohodová 32p/3os.

O pár minut déle jsme už stáli před "Museo del ferrocarril". V muzeu měli opravdu výstavní kousky historických lokomotiv a vagónů (celkem okolo 30 mašinek). V mexiku už dnes vlaky pro osobní přepravu téměř nejezdí, kromě vyjímky trati na Yucatán napříč pohořím Sierra Tarahumara. Ostatní železniční tratě, dlouhé přes 17.000 km, slouží pouze pro nákladní dopravu.

Před další jízdou nám zbývalo ještě něco času, tak jsme si prošli náměstí, dali si něco k jídlu a pití a místním autobusem dorazili zpět na nádraží. Za úschovnu po nás chtěli 27p/3os. Lístek do Mexico City stál 80p/os. Cesta po dálnici autobusem společnosti ADO trvala asi 2 hodiny. No řidič jel docela pomalu, všichni nás pořád předjížděli.

Při cestě byly po levé straně skvěle vidět sopky Popocatépetl (5.426 m.n.m.) a Iztaccihuatl (5.230 m.n.m.). Vrchol sopky je celoročně pokryt sněhem. Popocatépetl je stále aktivní sopka a sopečný dým z ní byl vidět i o 70 km dále nad Mexico City.

Vystoupili jsme na TAPO nádraží a vzali si metro (2p) do centra na náměstí Zócalo. Konec pobytu by chtělo zakončit pořádným ubytováním, tedy rozhodli jsme se pro pěkný hotel Canada za 400p/pokoj. Pokoj byl opravdu hezky vybaven a s měkkými postelemi. Pokoj měl i elektronický sejf ve kterém jsme si uložili naše letenky a pasy. Po ubytování jsme se vydali na večeři a pak hned zpět, protože už se všem chtělo docela spát.

Pátek, 14. listopadu 2003

Ráno jsme opět, jak jinak, vstávali brzy, ale nakonec jsme se dostali do centra města až ve ¾ na 9. Než jsme metrem dorazili na Terminal Norte bylo ½ 10. Našli si autobus co jede na Teotihuacán (nástupiště GATE 8) za 25p/os, nastoupili a ihned odpluli. Cesta trvala tak 1 hodinu a už z dálky byly obě pyramidy hezky vidět. Vstup do celého komplexu stál 37p/os.

Prvně jsme dorazili k vyšší (ze dvou pyramid) a to k Pirámide del Sol (pyramida slunce) vysoké okolo 70 metrů. V průvodci psali, že cesta nahoru trvá přes 15 minut, my to však zvládli během 6 minut.

V okolí pyramid pobíhalo mnoho školáků, kteří se lišili pouze barvou a vzorem tepláků. Pravděpodobně má každá škola jinou "uniformu". Nahoře pyramidy sluníčko hezky hřálo, tak jsme se tam natáhli a vyhřívali se. Vyrušilo nás až skoro probuzení 3 školačkami, které, ač se styděli, nás požádali o skupinové foto (asi jsme byli dobrou atrakcí).

Pyramidu jsme seběhli a přešli k druhé a to k pyramidě měsíce (Pirámide de la Luna). Menší pyramida byla v trochu horším stavu, často vyspravovaná betonem.

Cestou zpět jsme ještě prošli podzemní prostory, ve kterých nebylo nic moc zajímavého. Před východem GATE 3a byla ještě spousta stánků a trhovců, nic zvláštního jsme nekoupili (teda až na pár pohledů).

Přímo od brány jezdí autobusy zpět do Mexico City. Cestou v autobuse nám hrál mexikán na kytaru a to podle mne docela obstojně. Po vystoupení v Mexiko City jsme si chtěli ještě projít trhy a nakoupit nějaké ty suvenýry domů. Na hotel jsme z trhů došli už pěšky, dali jsme si ještě lehkou večeři, osprchovali se a šli spát poslední noc naší parádní dovolené.

Sobota, 15. listopadu 2003

Pavel navrhnul na dopoledne znova navštívit trhy. Kluci ještě koupili poslední drobnosti, já si koupil taky dvě trička (jedno sobě a druhé pro bráchu).

Cestou zpátky k hotelu jsme se málem stali obětí mexických zlodějíčků. Já už si ani moc nedával pozor a měl tentokrát peněženku v zadní kapse kalhot. Zezadu se na mě lepili dva kluci. Protože jsem tušil, že něco není v pořádku, plně jsem se soustředil jen na to, co se okolo mne děje. Ve chvíli, kdy jsem ucítil pohyb peněženky, jsem se otočil, ale peněženka byla bleskurychle na své původní pozici. Měli to přesně vypočítané, aby mi ji vzali, když metro dorazilo do stanice. No každopádně jim to nevyšlo a stejně peněz v ní už také ani moc nebylo.

Zašli jsme pak ještě na Internet poslat emaily a zkontrolovat, jestli se nezměnil čas odletu. V hotelu Canada jsme měli objednán taxík na letiště za 90 pesos, což je parádní cena. Cesta k letišti byla hrozná díky dopravnímu kolapsu, ale dorazili jsme včas před půl šestou.

Na letišti jsme se zbavili zbytků pesos, odbavení proběhlo bez komplikací a v 20:35 opouštíme Mexiko. Letíme okolo 10 hodin ve výšce 11 km. Ve Frankfurtu jsme byli ve 14 hodin a v 17h odlétali směr Praha. Na Ruzyňské letiště dosedáme v 18:10.

To je vše z této cesty po zemích střední Ameriky. Sice to bylo vyčerpávající, ale určitě nám zůstane mnoho vzpomínek do konce života. Pokud by jste měli nějaké otázky k cestování po zemích střední Ameriky, můžete mi je napsat v komentáři níže.

Tento text je věnován památce Pavla, který tragicky zemřel pár měsíců po našem návratu. R.I.P.